- července
Dunaj do rána klesl, takže žádná veselá a rychlejší jízda se nekoná. Přesto zůstalo příjemně chladno, pouhých 25°C, ranní koupání je osvěžující. Utišil se i vítr a já vyklepávám jemný písek odevšud. Jsou místa na těle, u kterých nechápu jak se tam dostal….
U Pyce Ruse aplikuji slalom mezi odloženými tankerovými „vagony“ jako Ledecká na olympiádě. Ve chvíli, kdy se z nich vymotám, přijíždí na člunu policie. Už dlouho mě totiž nikdo nekontroloval. Tato loď je však zatím suverénně největší. Narážíme na jazykovou bariéru. Mluvím na ně pouze anglicky a odmítám přiznat, že jim rozumím. Docela se bavím jejich gestikulací. Místo pasu vytahuji občanku. Plul jsem na bulharské straně a jim se to nelíbí. Chápu, už jsem byl upozorněný dřív. Prvně tvrdí, že na řece nesmím plout a když přes google překladač vyťukají odkud a kam jedu, mění své rozhodnutí a prý musím jet při břehu, nevědíc, že jim rozumím. Jen kývám a usmívám se.
Chtěl jsem zde najít restauraci, najíst se, všude jsou však příliš vysoké betonové břehy. Trochu se divím, že zde není žádná pláž, jako ještě před pár desítkami kilometrů. Trochu jsem na to spoléhal. Nalézám slunečníky i zátoku, kde vystoupit a pochopím absenci pláže. Hluboké bahno smrdí naftou. Dokoupal jsem se. Není to jediné mé zklamání. Slunečníky, které jsem považoval za restauraci, je oplocený aquapark. Představa, že bych se momentálně ponořil do prochlorované vody, budou se ode mne šířit duhová kola. Tohle riskovat nebudu.
Zatímco mi přítelkyně posílá svá jídla ze společného oběda s rodiči, já křupu preclíky a zajídám je salámem. U toho podjíždím most Přátelství. Je zvláštní tím, že ve spodním patře jezdí vlaky, nad nimi automobily. Jsou okamžiky, které se mi dějí opakovaně. Pravidelně, když jedu pod železničním mostem, duní nade mnou vlak. Kdysi mi někdo řekl, že si v tu chvíli mám něco přát. Nejsem pověrčivý, ale proč to nezkusit… Co jsem si přál? Neřeknu, pak by se to nesplnilo. Možná jsem si však zatím nepřál to správné, proto se to neustále opakuje. Už jsem si navykl, že cesta dává to, co člověk potřebuje… Nic víc, nic míň. Ale nakonec vždy odmění.
Konečně nalézám restauraci, kde se můžu trochu najíst. Objednávám si bulharskou polévku. Trochu překvapení pro mě je, že se skládá z mléka, zakysané smetany a kopru, podává se studená. To bude zase noc. Na chuť je však velmi dobrá, pro jistotu jí zajídám hranolky a uvidíme. Myslím, že po cestě jsem snědl více mléčných výrobků, než za posledních pár let…
Mezi ostrovy opět kličkuji. Někdy se zadaří jindy ne. Teď tak napůl, voda neteče, ale kolem mě poletuje obrovské množství ptáků. Ještě jsem ale neviděl pelikána. Na něj se těším. Smrdí to tu však pekelně a voda je plná ptačinců, štítím se ponořit i pádlo…
Na mapě jsem si našel malinký ostrůvek zalesněný ostrůvek, na délku by neměl mít ani 15 metrů. Jakmile jsem však doplul na dané souřadnice, rozprostírala se kolem mne jen voda. Šeří se a k nejbližšímu ostrůvku to jsou necelé dva kilometry. Dneska mám splněno něco přes padesát kilometrů. Přistávám na pláži téměř za tmy.
Abych popsal pláž, dva metry mokrého písku, pět metrů bahna a další písek, tentokrát suchý. Když se snažím vytáhnout kajak, bahno klouže. Lepí se na nohy, protéká mezi prsty a zvedá se zápach dávno mrtvých živočichů. Naštěstí není hlubší než po kotníky. Slétá se na mě roj komárů. Až se vrátím, nepůjdu na krevní obraz. Než jsem stihl postavit stan, měl jsem štípance i na štípancích. Obalil jsem si několikrát nohy v suchém písku, než se mi podařilo dostat většinu toho neřádstva z nohou. Zbytek jsem setřel zbytky toaletního papíru od rybářů…Přemýšlím, co si pustím za Večerníček. Když mi před očima proletí moskyt tak nacucaný mou krví, že by mohl být Drákulova jednohubka. Chudák, sotva mává křidýlky. Plácnout ve stanu ho nechci, zbytečně bych se zasvinil. Pouštím jej tedy ven. Aspoň něco zákeřného tu nechám pro dalšího cestovatel… Křtím tento ostrov na Komáří.
Teď už budu spát. Snad!