Z Olomouce do Istanbulu #55

Z Olomouce do Istanbulu #55
  1. července
    Jako pravidelně nejsem schopný se vykopat ze spacáku a taky jsem zaspal oproti svým plánům. Ačkoliv nechci moc zastavovat, musím najít pitnou vodu. Na zádech mám poslední dva litry a ty jsou dochucené Tangem. Ano, v Rumunsku je možné koupit Tang, milovanou pochoutku z dětství. Pravidelně jsem si tento prášek nasypal na ruku a olizoval, dokud jsem neměl úplně oranžovou dlaň.
    První zastávka nepřináší nic. Pitnou vodu zde nemají, jen pivo a vodu z hadice, nebo si jí musím koupit v půllitrových petkách. Na to, že jí ideálně potřebuji 8 litrů to není ideální balení… Pitná voda na Dunaji je věčný boj. Mám šanci v poslední vesnici. Pak je sedmdesát kilometrů pusto a prázdno.
    Za dalších deset kilometrů se na mě usměje štěstí. Narážím na „kemp“, spíš pár chatek k pronájmu ve vesnici. Doplňuji vodu a v obchodě i nějaké zásoby. Z jedné chatky mě pozorují dvě slečny, když vše sbírám vyběhnou ven. Ta plnoštíhlá se lascivně představuje jako Marie. Koukal jsem na ní tak vyjukaně, že druhé jméno jsem si nezapamatoval. Když se mě zeptají kam jedu, nabízí mi nocleh a víno. Zaraženě odmítám. Neviděl jsem se sice v zrcadle už nějaký ten týden, ale jako model na předváděčku plavek jsem si rozhodně nepřipadal. Ale v takové soutěži Miss Homeless bych patřil mezi suverénní favority.
    Pádluji za čtení audioknih, a okolí se stejně již moc nemění.
    Ze břehu na mě mává omladina, přistanu. Není ji víc jak sedmnáct. Osm kluků, jedna slečna. Nabízí mi pivo a cigarety, odmítám. Pivo mám své a cigarety nekouřím. Na oplátku jsem si vzpomněl na rakii, kterou jsem dostal a se škodolibou radostí jí nabízím těm nejstarším. Tady už není co zkazit. Ochutnají tři. Jeden zrudne, druhý kucká, třetí po čtyřech leze do křoví. Na mou obranu, zasloužili si to a já z nich byl dost nervózní. Ptají se kolik nás je, kolik stál kajak, kolik mám peněz a co budu dělat, kdyby se mi něco stalo. Mírová likvidace potenciální hrozby. Dostávám pytlík preclíků. Nabízí mi, jestli si nechci užít s jejich kamarádkou. Odmítám, tahle pohostinnost je na mě už poměrně moc. Přijíždí auto, prý se jedná o starší bratry. Rychle nasedám do kajaku a když se na pláži objevují čtyři rabiáni, jsem už deset metrů od břehu.
    Nacházím si ostrov tvořený jen z písku. Při vyšší hladině to bude mělčina. Jsem příliš unavený a asi i trochu líný stavět stan. Večer však přichází problém, se kterým jsem se zatím nesetkal. Nic velkého. Jen přišel silný vítr a do úrovně kolen se žene jemný písek. Mám ho plné oči ústa i nos. Vzhledem k tomu, že jsem absolvoval brannou výchovu, aplikuji řešení jaderného výbuchu. Nohy směrem k výbuchu (větru) a hlavu k zemi. Zachumlám se do spacáku a teď už se dá spát. V noci však stoupá voda, musím vše přemístit výš, jen o pár metrů, ale stejně je to nepříjemné probuzení. Třeba ráno poteče Dunaj svižněji…