Z Olomouce do Istanbulu #54

Z Olomouce do Istanbulu #54
  1. července
    Tohle jsou rána, kdy mě baví vstát a vyrazit. Řeka se rozděluje, vybírám si kratší trasu a v tu chvíli mne za zády míjí tanker se šrotem ze včerejška. Jsem rozhodnutý jej chytit za ostrovem. Jede o dva kilometry delší trasu a rychlost máme podobnou. Ne vše je však tak, jak se zdá. Když jej vidím před sebou, nemám šanci ho už dohnat, musel mít silnější proud, nebo to kapitán pojal stejně jako já, závodně, rozhodl se spálit o pár galonů nafty víc a protáčel lodní šroub rychleji, než striptérka u tyče.
    Historické okénko: lodní šroub je český vynález od Josefa Ressela z roku 1827. Paradoxně byl lesníkem…
    Před polednem zastavuji ve městečku Nikapol. Vybírám peníze a mírně mě překvapuje, že mají téměř na každém rohu automat na kafe. Popovezu kajak o pár desítek metrů z ukryté pláže na veřejnou. Takto ho mám pod kontrolou, je zde malý bufet a já zatoužil si dát opět něco malého, co nebudu muset připravovat sám. 4x si vyberu jídlo z obrázků nad barem, 4x ho nemají. Jdu na jistotu, vybírám pizzu.
    Po nějaké době musím požádat, zda ztlumí všudypřítomnou hudbu, ze které mě začíná bolet hlava. Jsem nervózní z tmavších výrostků pohybujících se blízko a okukujících kajak. Nejde o barvu pleti, sám teď připomínám Inda, spíš se mi nelíbí chtivé výrazy ve tváři, odplouvám i bez vykoupání…
    Definitivně se mi rozpadá mé plnící pero a prsty mám modré od dokumentárního inkoustu. Jeho výhoda je, že když uschne, voda jej již nerozpije. V této situaci jí však plně nekvituji. Již si však brousím zuby na kvalitnější.
    Nade mnou se tyčí pískovcové útesy pohoří Dobrudža. Jsou důvodem, proč se Dunaj stáčí na sever a nemíří nejkratší cestou k moři. Já však začínám přemýšlet o zkrácení cesty skrz kanál v Čiernavoda. Má to několik důvodů. Jsem pozadu oproti plánu. Odjezd se zpozdil skoro o dva týdny a když k tomu připočtu několik dní v Srbsku, kdy jsem byl nemocný, s pár prokrastinacemi, jsou to tři týdny… V deltě touhle dobou bude už po večerech neobyvatelno kvůli komárům. Až se vrátím, musím se vrhnout do příprav dětského tábora, stejně tak plánování do další cesty. V neposlední řadě, s přítelkyní jsme se neviděli již skoro čtyři měsíce a byl bych rád, abych ještě nějakou měl, až se vrátím a na Ruzyni na mě nečekal prázdný gate.
    Řeka se opět dělí a já si po předchozí zkušenosti vybírám směr, kudy vede lodní trasa. Na jejím vrcholu se mi naskytne pohled na kotviště nákladních tankerů, jsou to takové říční vagony. Nemají vlastní pohon, musí se zapřáhnout do lodí, jež je tlačí. Čím silnější loď, tím víc „vagonů“ zvládne.
    Obeplouvám ostrov Belene. Sem posílali odpůrce komunistického režimu napospas komárům a zimě.
    Přistávám na rumunské straně Dunaje na opuštěné písečné pláži. Naproti mám protikomunistický ostrov. Připravuji si oheň. Jakmile se setmí, je vidět v Bulharsku pomalu se přibližující bouřka. Normálně nepřekročí řeku, trochu mě však znervózňují bulharští rybáři. Jejich světýlka hasnou a odjíždí. Pro jistotu stavím stan a vše do něj schovám, já si však užívám širák a oheň. Je čas uvažovat o životě a dumat z pod zavřených víček.