Z Olomouce do Istanbulu #53

Z Olomouce do Istanbulu #53

🛵 2. července 🛵

Jedna z pravidelných nočních kontrol kajaku mi opět vykreslí scenérii vycházejícího slunce. Tolikrát jsem ho viděl jen když jsem sloužil dvanáctky na jaderné elektrárně. Tady jsou však hezčí… Přes to vše vstávám oficiálně až kolem šesté… V Srbsku, Rumunsku i Bulharsku je taková zvláštnost. Restaurace se zahrádkami si platí hlídače, pravidelně staršího pána, který zde sedí a od zapnuté televize nebo telefonu „hlídá“. Ani tady tomu nebylo jinak, jen s tím rozdílem, že chlápek vážil rozhodně ke dvěma metrákům. Zabíral celou lavičku pro tři a ještě si musel posunout stůl. Dost jsem litoval nedaleko stojící skůtr. Byl menší než ten, na kterém jsem projel velkou část Evropy…
Vyrážím a zjišťuji, že podél řeky je dost opuštěných budov, mohl jsem spát tadyS sice bez elektřiny, ale s větším klidem. Míjím hraniční přívoz mezi Bulharskem a Rumunskem. Rozdíl mezi těmi českými a dunajskými přívozy je ve velikosti. Tady se vlezou čtyři plně naložené náklaďáky.
Kolem dvanácté je jízda pod kulatým vrahem utrpením a tak nalézám pláž posetou zvláštně tvarovanými, kulatými kameny… Chvíli přemýšlím, zda nejde o koprolity, ale spíš to budou nějaké vyvřeliny. Kdyby to přece jen byly koprolity, ležím na majlandu… Je zde i spousta zkamenělých mušlí. Usínám a budím se až kolem půl třetí, velká koupačka a hurá na další pádlování.
Připadá mi, že jsem už vše viděl i vyfotil. Cesta se stává monotónní. Pověsím se za loď plnou železného šrotu, pádluji v jejím zpětném proudu skoro dvě hodiny a u toho si povídám s posádkou. Nabízí mi vodu. Pověsí jí na lano s hákem a pošlou mi jí. Nemám jí teď kam dát, tak si jí strkám pod nohy.
Připlouvají po sobě dva motorové čluny. Připadám si jak cvičená opička, každý člun si mě natáčí a fotí, já s tím nemůžu nic dělat.
V prudkém ohybu řeky mě posílají z protiproudu, potřebují manévrovat. Poděkuji za svezení a pak plujeme ještě nějakou dobu souběžně.
Jsem svědkem, jak se předjíždí dva tankery. Jestli si myslíte, že kamiony na dálnici jsou peklo, tady to trvá přes hodinu…
Nalézám si pláž, koupu se a to ještě nevím, že se jedná o jedno z posledních koupání v Dunaji. Stahám si naplavené dřevo a pomocí škrtadla rozdělávám oheň. Chvíli jsem přemýšlel, zda budu rozbalovat stan kvůli komárům, ale kouř je bezpečně zahání a po deváté mě obtěžují už jen jedinci. S těmi provádím rychlý proces, jsem policista soudce i kat…
Dnes usínám pouze ve spacáku na vyhřátém písku vedle řeřavějících uhlíků… Měsíc a hvězdy nad hlavou, slunce v duši a mír v hlavě…