Z Olomouce do Istanbulu #52

Z Olomouce do Istanbulu #52

🌡️ 1. července 🌡️

Předem se omlouvám, měl jsem v zápiscích trochu chaos a teď jsem přišel na to, že se mi ztratil jeden den. Problém je, že zpětně nevím který… Asi nebyl důležitý. Abyste pochopili, ve vestě mám blok, do kterého si zapisuji poznámky ručně a když je možnost, čas, energie a elektřina, přepíšu je do PC… Takže se prosím nerozčilujte jako Charles Emerson Winchester II., když si myslel v M.A.S.H. 4077, že mu někdo ukradl noviny, oni je ten den však nevydali…
Dnes je prvního máje, jako bych se jej nemohl dočkat, probouzím se na východ slunce, který je zde před pátou ráno. Místo abych políbil svou milou pod třešní, musím ukousnout další kus Dunaje. (Chlapec se nám trochu ztratil v čase, zdá se… Marcel) Udělám si fotečku a říkám si, že ještě na chvíli zalezu, cca 20 minut. Nedopatřením jsou to dvě hodiny, vytuhl jsem jako dřevo. Poslední dobou má můj budík nešťastnou tendenci mě neprobudit, nastavuji tedy ten nejotravnější zvuk, který je v nabídce a uvidíme… Myslím, že mě nevzbudila jen stoupající teplota, ale i smrad vycházející z tlejících řas vyplavených na břeh. Nevím, zda jsem si toho nevšiml včera, možná únavou, možná začaly zapáchat, až když se do nich opřely sluneční paprsky…
V pekle je chladněji než na řece. Po nějaké době nalézám boční přítok. Je křišťálově čistý, barvou připomíná ledovcové potoky, ženoucí se v tyrkysových peřejích údolími. Znám je z Dolomit. Vzpomínám, jak mi trnuly nohy, když jsem do něj vlezl, ponořit se do něj celý chtělo pořádného chlapa a velkou dávku odhodlání. Jaké pro mě tedy bylo překvapení a zklamání, když jsem vyskočil do vody a ta byla ještě teplejší než Dunaj! Tuto teplotu si napouštím doma do vany, když je mi zima! Ne ve skoro padesáti stupňových vedrech! Když už jsem zastavil, vykoupal jsem se…
Po pár kilometrech, když jsem oschnul, začal mě svědit celý člověk. Po chvíli se to už nedalo vydržet. Opět jsem zastavil a tentokrát se opláchl vodou, co mám v barelu, svědění se zmírnilo a ustalo až po další koupeli v Dunaji. Zpětně jsem zjistil, že tuto barvu dostává přítok až v místě, kudy protéká podél fabriky na barvy a papírny… Jestli jsem měl vyrážku, nebylo to přes mé ztmavnutí poznat, i když na světlých částech jsem byl trochu růžovější…
Vzduch houstne a přede mnou se zvedají mraky. Na jednu stranu se těším na déšť, na druhou stranu, vím, jak zde dokáží být bouřky silné, takže soustavné hřmění jsem se pro klid duše rozhodl považovat za válcovnu plechů…
Zastavuji tedy na doplnění vody a dalšího pitného režimu v městečku Oryahovo. Zde se dozvídám nepříjemné zprávy. Žene se velká bouřka, mám si radši zajistit kajak. Oponuji, chci jet dál a najít si místo na spaní. Spát můžu na kryté terase restaurace, je zde i zásuvka… Tak proč ne. Ačkoliv tvrdí, že zavírají mezi devátou a desátou, v půl jedenácté si zalézám za hlasitého hlaholu do „svého rohu terasy“, obmotám se kolem dobíjející se elektroniky a usínám. V noci se budím co hodinu a kontroluji kajak pod sebou na pláži, jsem trochu nervózní, když jej nemám vedle sebe…