🎣 29. června 🎣
Opět se budím do mlžného oparu, od kterého je vše vlhké, chci se ještě chvíli válet, ale ruší mě v tom rybáři. Zda prý mám v plánu opustit tuto pláž aby oni zde mohli chytat ryby… Přisvědčím, na oplátku požaduji toaletní papír… Dostávám ho a připadám si jak vítěz loterie…
Míjí mě velmi pomalý tanker, čím jsem blíže moři, tím jsou větší, delší a pomalejší. Stejně jim nestačím, přesto pár hodin jedeme na dohled od sebe…
Opět na mě mává rybář na lodičce, kterou právě zaparkoval u břehu. Přistávám u něj, jeho kolega odbíhá do křoví. Domlouváme se hodně lámanou španělštinou, vybavuji si některá slovíčka ze své cesty do Santiaga de Compostela, rozhodně to není na plynnou mluvu, spíš se jedná o občasné vykřiknutí výrazu… Nabízí mi červené víno, je natolik silné, že jej ředí vodou. Ptá se jestli mi chutná. Je studené a velmi dobré. Dělal jej prý sám, zároveň vytahuje malou lahvičku s mírně nažloutlým obsahem, opět nabízí. Rakie, opět domácí, ta mi propálí díru v jazyku a připadá mi, že se do žaludku spíš propálila, než propadla. Když popadnu dech, taky potvrdím, že je dobrá… Starší rybář se usmívá a kývá. Chci jet dál, v tu chvíli popadne dvoulitrovku s vínem, lahvičku s rakií, někde vytáhne plechovku vepřového a strčí mi to do kajaku. Odmítám a snažím se mu to vrátit. On však zvedá ruce, kroutí hlavou a ustupuje… Kam mám všechny ty věci dát?!
Připadám si jako ve výhni, slunce zase pere jak sedlák cepem. Když jsem už těsně před tím, že bych ze sebe cítil vůni smažené slaniny, nalézám hospůdku. Rozhodl jsem se něco dopsat, mám skluz… A když už jsem u elektřiny, proč si nedat něco malého na zub. Trochu překvapuji barmanku, když si objednávám zeleninový salát (200g), hranolky (300g) a kuřecí maso na medu (250g). Jakmile vše spořádám, do zbytku salátu si naliju omastek z medového kuřete, vím, jsem prase… Zhubnul/přetvořil jsem už kolem 20kg a funguju teď jako kyselina… To se přítelkyně má na co těšit, až přijedu. Bude mě levnější šatit než živit, jak by řekla babička…
Když zvednu hlavu, rozkládají se přede mne na plážovou terasu dvě dvacítky. Následně si sundávají vrchní část plavek a počnou v opalování. Nevím, zda to je potravinovým šokem nebo vedrem, ale zakroutím hlavou pokrčím rameny a s tím, že tohle už jsem viděl mockrát, zabořuji nos zpět do klávesnice.
Potkávám dalšího kajakáře, jede ještě cca 28km, já mám v plánu asi 20 ale domlouváme se, že bychom mohli přespat na stejném místě. On na kajaku rybaří a má třídenní propustku z domova. Když říkám, že jsem na cestě už měsíc a půl, kroutí hlavou. Tak dlouho by ho žena nepustila, opět si připomínám, že na mě doma čeká anděl…
Rozjíždíme se však s dvacetiminutovým rozdílem a už se nepotkáváme…
Už několik hodin poslouchám pravidelné blop, blop, blop. Slyším jej každý den a začíná mi z toho hrabat. Je to praktika místního rybolovu. Tento zvuk vydává speciální tyčka imitující umírající rybu. Pod loďkou mají rybáři připravenou návnadu na dravce. Pro lidskou psychiku to je však nervy drásající… Ještě pár dní a bude ze mě slintající troska, která bude mechanicky pádlovat i na břehu…
Já nacházím místo na bulharské pláži. Jsem tu opět ilegálně, v těchto místech však kontroly nejezdí, nebo jsou natolik laxní, že je jim to jedno… Taky pravda, kdo by utíkal z Rumunska do Bulharska, nebo obráceně…
Pláž je tu hodně rovná a já mám strach, že kdyby zvedli z Železných vrat hladinu, mohl bych přijít o kajak. Proto jej táhnu poměrně daleko od vody. V písku jsou kolečka na prd, podkládám jej tedy nalezenými PET lahvemi a přesouvám jej způsobem známým už od stavby pyramid…
Trochu překvapení, když mě budí čtyřkolka s policií, ale než vystrčím hlavu ze stanu, opět startuje a odjíždí… Za dvě hodiny mi do stanu míří silný reflektor z policejního člunu. Zbytek noci se vyspím víceméně v klidu…