Z Olomouce do Istanbulu #50 

Z Olomouce do Istanbulu #50 

🐖 28. června 🐖

Ráno se probouzím na lehátku vedle kajaku. Vše balím, evidentně nikoho nenapadlo, že nákup je sice skvělý, ale já netuším, kam vše dám! Nakonec mi zbývá pětilitrový barel s vodou, obcházím bezradně Merlina kolem dokola. Nakonec jej zašprajcuji pod kolečka….S pomocí barmanů odnáším kajak na vodu. Mrmlají něco o tom, že šéfová nebude šťastná, tak jsem jim odpověděl, ať jí to neříkají… Co oko nevidí…
Nad řekou se táhne mlžný opar, je vlhké dusno, jako v pavilonu tropické zvířeny…Po dvou dnech, kdy jsem procvičoval hlavně játra, držím pádlo jako prase kost, svaly protestují a vedro tomu taky nepřidává. Po poledni zaléhám do stínu na jednom ostrůvku. Občas mě trochu znervózní zvuk motorového člunu blížícího se zezadu, ale teď už tomu nevěnuji pozornost, jsem dost daleko…
Po hodinovém šlofíku je čas vyrazit na cestu… Už jsem se naučil lehnout si do stínu tak, aby mě za hodinu vzbudilo sluníčko….
K páté odpolední mi začíná kručet v břiše… Netuším, co udělám s kilovým salámem, ale přes vodu se šíří vůně grilování. Někde se tu musí točit prase! Sbíhají se mi sliny, Pavlov by byl hrdý! Na břehu jsou vidět rodinky i pánské jízdy. Je středa. To nikdo nepracuje?! Úplně na konci pláží na mě mává a volá skupina polonahých mužů. Připlouvám blíž. Věkový rozptyl od třiceti do padesáti, všichni poctivě vypracované břicha Rudy Pivrnce. Přistávám, proč taky ne. Ještě nevylezu z kajaku a už mám v ruce pivo. Hned se ptají, zda mám hlad. Přisvědčím, náhle zjišťuji že právě odtud se linula ona opojná vůně prasátka chytajícího bronz nad ohněm. Když jsem nacpaný k prasknutí, nabízí mi jídlo na cestu. Já už to však vážně nemám kam dát! Mimoděk si vzpomenu, jak mě v Srbsku varovali proti Rumunům, jak jsou nepříjemní, já doposud potkávám jen ty pohostinné. Některé až tak, že vám nabízí vlastní dcery…Ještě si vybavuji ze včerejška, že mě chtěli s někým oženit…
Maďaři nadávají na Srby, Slováci zase na Maďary. Přemýšlím, na koho nadávají Češi… Asi na všechny a na nikoho, jsme národ všeználků, politiků a sportovních trenérů. Takže když nepočítám Rusy a Němce, kde je nevraživost spíše historicky zakořeněná, vystačíme si mezi sebou se svými politiky a sportovními týmy.
Míjím dánskou plachetnici, která mě protáhla Železnými vraty II. Paluba je prázdná a já nechci rušit.
Pádluji podél mělčin, mám doslova pověstnou stopu pod kýlem… Když sebou asi dva metry ode mne něco mrskne, až vystříkne a zavíří voda. Dost mě to vyleká. Zahlédnu jen dlouhý hřbet, mohl mít na délku přes metr a půl a během okamžiku, mizí ve zvířeném bahně a větší hloubce… Toto se ještě párkrát opakuje, ale není to takový šok, jako napoprvé. Nikdy jsem nepochopil rybáře, asi je to druh vypnutí, prázdná hlava a večer v hospodě se pochlubit, jak chytil metrového kapra, zatímco domů přinesl akvarijní rybičku…
Začíná se smrákat, bohužel při pobřeží nejsou úplně dobré místa na spaní. Když vystoupím na první domnělé písečné pláži, zabořím se do půli lýtka v bahně… Tady ne…
Po tři sta metrech nacházím lepší místo. Rychle stavím stan, komárů je zde tolik, že než do něj zalezu, připadám si chudokrevný…