💻 27. června 💻
Budím se po osmé ráno, barmani jsou v jednom kole. Pobíhají po pláži a uklízí pozůstatky po nočním životě. Nemám chuť se tu zdržovat, vše přebaluji a snídám. Jeden z barmanů mi říká, že tu musím zůstat, chce se se mnou potkat jejich šéf a poslechnout si o mých cestách. Dosnídám a po desáté přijíždí velké SUV. Z něj vystupují dvě gorily a holčina které může být něco mezi 17 a 20. Vážně to nejsem schopný rozpoznat.
Přišel jsem na to, že děvčata jsou v dnešní době díky makeupu takové polymorfní. Nejsem schopný poznat přesně rozdíl mezi třinácti a osmnácti. Buď je to tím, že stárnu já, nebo ony dřív dospívají. Možná oboje. Tak jako tak, už dost dlouho držím od této věkové kategorie odstup…
Gorily mi ukazují, že si mám k mladé slečně přisednout. Asi musím mít ještě hladinku, nebo to jsou důsledky nevyspání, nemám z nich strach. Přisedám. Představuje se a říkejme jí třeba Anna. Poděkovala mi, jak jsem se zachoval k „jejím“ holkám, prý jsem gentleman… Jen se ušklíbnu. Pak mi vysvětluje, jak to tady funguje. Každé pondělí probíhají tyhle orgie. Práce tu je málo a tyto holky z toho svým způsobem živí celé rodiny. Přesto dohlíží, aby chodily do školy a musí jim být aspoň čtrnáct. Příští pondělí se to bude opakovat a už se k těm třem takto nikdo nezachová… V hlavě mi vyvstane heslo, které nám při studiu záchranáře vtloukali do hlavy. „Všechny nezachráníš…“ Poslední nabídka mi vyráží dech. Jestli jsem schopný jedné z těch holek zajistit lepší život a české občanství, můžu si jí odvést… Představa, že bych nemusel prát, žehlit, umývat nádobí a vytírat je sice lákavá, všechno tu má však nějakou svou cenu a obchodovat s lidským životem se mi poněkud příčí… To vůbec nepočítám, jak by se tvářila partnerka, kdybych domů přivezl mladou Rumunku. Věřím, že radostí by rozhodně do stropu neskákala. Domlouvám se s ní a mám tu zůstat ještě jeden den, více než oboustranné vyjednávání to bylo prosté oznámení. Chce vidět přednášky, co mám z cest, prý se to celkem rozkřiklo a přijdou odpoledne mladí a rádi se podívají na fotky z ciziny. Už jen z důvodu, že se většina nepodívá dál, než do okolních měst a vesnic. Důkazem jsou barmani. Přes řeku mají Bulharsko, vlastně co by Železný dvakrát oštěpem dohodil…. Přesto mě žádají, abych jim ukázal bulharské peníze, nikdy je neviděli.
Dopoledne přichází partička výrostků, mezi patnácti až osmnácti lety a vytrhávají mě od psaní. Lámanou angličtinou se mě ptají, zda mám strach výšek. Před takovými usmrkanci se přece nebudu bát, říkám že ne. Tak jestli chci něco zažít, mám jít s nimi. Asi po čtyř stech metrech narážíme na muzeum moderního umění. Sochy jsou vystavené venku, podél břehu. Je vedro, ve vzduchu voní borovice a ve stínu pod stromem hraje postarší pán na heligonku nostalgickou melodii… Klidně bych se zastavil, ale kluci mě vytrhávají ze zasnění a tahají dál, už je to prý kousek.
Přicházíme na vysoké molo nad Dunajem. Tak odtud mám prý skočit. Je to deset metrů, normálně. Hladina je skoro o dva metry níž, takže dobrých dvanáct metrů. Skáču jako druhý. Když už se chystám udělat dva rychlé kroky a odevzdat se do náruče gravitace klučina, co drží můj telefon aby točil, mě zarazí. Musíš skočit daleko, dole jsou kameny a loď… Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Dva rychlé kroky a už letím. Kdysi jsem taky takhle skákal, asi tak tak v jejich věku, to je dobrých patnáct let… Některé věci se však nezapomínají. Stahuji nohy k sobě a rukama chráním místa, díky kterým nemluvím fistulí. Vzpomínka, jak jsem to jednou neudělal je stále živá… Vzduch sviští v uších a už je tu náraz na hladinu… Když vyplavu, musím si zakřičet. Nával adrenalinu a euforie mě přemůže. Jdeme si to skočit ještě jednou a pak už zpět k baru. Cestou si stopneme nějakého jejich známého. Cesta na boso po rozpálené štěrkové cestě není nejpříjemnější a podél je vyschlá pichlavá tráva s bodláky…
V baru už je poměrně narváno, těší se na přednášky, moc jsem to nečekal. Nakonec v průběhu odpoledne zvládnu tři. Dvakrát Ukrajina včera a dnes, jednou Santiago de Compostela. Ani jsem nevěděl, že mám takovou slovní zásobu. Slovíčka mi naskakovala sama a čím jsem si nebyl jistý, to mi poradil strýček google. Většina sledujících to však neocenila, protože jim následně pár lidí překládalo… Čech dělá přednášku o Ukrajině v Rumunsku… Zde je atmosféra jiná než v Srbsku. Putin je podle nich šílenec a zrůda, jednoznačně fandí Ukrajině…
Přichází déšť a po něm kroupy jak skleněnky, se kterými jsme hráli kuličky. Přenášíme tedy kajak do baru. Všichni jsme pod střechou a studená voda s kroupami nám proudila pod nohama…
V tu chvíli se začalo pít… Myslím, že jsem si zaplatil tak jedno pivo, další mi vždy někdo přinesl… Zábava se uvolnila. Navečer mě vytáhla jedna z goril a bylo mi oznámeno, že se pojedu podívat do města. Špinavého a smradlavého mě naložili do vyvoněného SUV/ limuzíny, komplet v kůži a vůni, sedačky tu byly naproti sobě… Neviděl jsem skoro nic, byla tma a osvětlení spíš nefungovalo než fungovalo a stejně jsem byl nervózní, jestli mě nerozprodají na orgány… Nakonec jsem dostal igelitku plnou jídla a pozvání na zítřejší oslavu narozenin. Jedna z goril se ke mně natočila se slovy, jestli nepřijdeš, zabiju tě… Zítra budu pádlovat rychle a dlouho!