Z Olomouce do Istanbulu #47 

Z Olomouce do Istanbulu #47 

⛵26. června 1/2 ⛵

Vše balím, podaří se mi u toho dvakrát naboso šlápnout na bodlák. Už od České republiky jsem se naučil chodit naboso a i sandály nosím jen velmi zřídka. Míjí mě policejní hlídka a zahloubám se do svých myšlenek. Začínám se pomalu těšit domů, když periferním viděním zaznamenám plachetnici. Není daleko ode mne. Mávají na mě a já vidím za jejich záchraným člunem zpětný proud. Náklonem a pár záběry pádla se dostávám za něj. Stávám se ocáskem, opět… Přede mnou vlaje vlajka Dánska a s posádkou jachty si vyměňuji různé grimasy. Fandí mi, já ukazuji, jak je to super, fotí si mě, já pádluji, mávají mi, pádluji, připíjí mi, pádluji. Vydrží mi to pět kilometrů, když mě chytá křeč do ramene. V tu chvíli mi nabízí, jestli chci přivázat, že mne potáhnou. Proč ne? Nechám se kousek svést. Doslova plujeme bok po boku. Posádku tvoří pár důchodového věku. Starší dáma se hbitě chytá mého lana a zkušeně váže k přídi. Kokpit se nachází na úrovni jejich sezení. Máme deset kilometrů k Železným vratům II.
Cesta ubíhá v družném hovoru. Dostávám kafe, sušenky a jakmile nabídnu skoro prázdnou placatku, dopíjíme jí a oni mi nabízí jejich nizozemský fernet. První a za chvíli druhý panák. Byli malinké, ale povzbudivé. Když zjistili, že můj flakónek kouzelného nápoje je prázdný, nabídli mi jej doplnit dánským Panoramixovým kouzelným lektvarem z tajných bylin, něco takového se neodmítá…
Rychle se k nám blíží větší loď. Zarostlý kapitán s plnovousem a rošťáckou čupřinou přidává plyn a k Železným vratům II se dostáváme skoro současně s tankerem Sofokles. Když jsem si vybavil hry řeckého dramatika, musel jsem se pousmát. Lepší, než Oidipus…
Železná vrata II mají jen jednu komoru. Ve chvíli, kdy nás spouštěli, začalo pršet. Dostal jsem nabídku schovat se na plachetnici. Odmítl jsem a oblékl si bundu co jsem dostal od HG sportu na Trojském kanále.
Rozloučil jsem se se staříky a vyrazil za Sofoklem. Kus za vraty jsem minul potopenou loď, nevím proč, ale tyto vzpomínky na minulost, ponechané svému osudu, mě lákají. Zalitoval jsem hned dvou věcí. Zelené vody a že mě nenapadlo si sebou vzít aspoň šnorchlovací set. Myslím, že toho druhého nebudu litovat naposledy…
Pádluji ještě pár desítek kilometrů. Na rumunské straně se objevuje velmi příjemná a skoro prázdná pláž. Kdybych věděl, co se večer odehraje, nepřistál bych. Takhle jsem vytáhl kajak na pláž a další kus mi pomohli barmani.