Z Olomouce do Istanbulu #46

Z Olomouce do Istanbulu #46

⛈️ 25. června ⛈️

Ráno mi dělá budíček smečka psů. Nevadí mi přímo, budík mi zvoní asi o deset minut později, problém je, že nemůžu vylézt. Asi sedm vořechů stojí kolem stanu jako stráž a štěkají… Asi mám úžeh nebo úpal, protože usínám i přes decibely hafanů.
Když se vzbudím podruhé, jsou pryč, třeba si vyštěkal hlasivky… je skoro devět. Plácám se tedy při balení i na kajaku. Včera jsem se dozvěděl, že k Železným vratům to je 60 km, pravdou ale je, že to je přes osmdesát.
Mává na mě rumunský policejní člun. Připádluji k němu, chtějí zkontrolovat dokumenty a tak si mě přiváží k sobě a kontrolují. Když opět zopakuji svou básničku, dostávám limonádu a sendvič. Také se dozvídám, že se blíží bouřka a ukazují na vzdálené mraky. Mám si dát pozor. Prý se přižene rychle a bude zlá. Proto mě odvazují a mám si máknout.
Z ničeho nic se zvedl vítr a já měl za sebou pouhých pět kilometrů. Ještě chvíli se snažím, ale když si uvědomím, že musím postavit v tomhle stan, přistávám.
Když vytáhnu stan, mávají s ním poryvy, je jako hadr na holi a já jsem ta hůl. Postavit mi jej trvá tak čtyřikrát déle. Líně to pozoruje kráva s teletem a já si připadám jako vůl, že jsem nepřistál dřív…Nanosím si do něj věci a když zjistím, že jsem jej postavil na bodlácích, posouvám jej o několik metrů. To mě však už bičuje bouřka a kolem létají blesky. Během pár vzrřin jsem byl durch.
Když sek konečně uvelebím, přestane pršet a vyčasí se. Odmítám však už však zase balit, je půl osmé, dneska se už nehnu…