Z Olomouce do Istanbulu #45

Z Olomouce do Istanbulu #45

🥵 24. června 🥵

Ráno se vítr utiší, ale v hlavě mi ještě hučí z projíždějících vlaků. Spouštím kajak ze skály zpět na vodu, tentokrát pomocí kladky. V knize, co jsem si vzal s sebou, se dočítám, že srbská komora je přátelštější, hlavně je otevřená 24 hodin a tím i více fluktuovaná.
Přistávám mezi hromadou bordelu, kterou sem v noci nafoukal vítr. Z PET lahví by v Africe postavili činžák a míči zásobili několik fotbalových klubů. Musím se probojovat tímto a naplaveným dřevem až k jediným betonovým schodům. Vstříc mi jde security. Podle nášivky G4S, ještě donedávna stejná firma hlídala i jaderné elektrárny u nás. S úsměvem si vzpomínám na své poslední zaměstnání. Tady to bude ještě o stupeň horší…
Úsměv mi brzo tuhne, nejprve si skoro tři hodiny přehazují telefony, zda kajak můžou pustit zdymadlem a když nakonec kývnou, tak mám ještě hodinu a půl počkat, dokud přijede větší loď.
Teplota stoupá, sluníčko mě griluje jak kuře v troubě, není se kde schovat. Nechávám si aspoň dobít elektroniku a doplňuji pitnou vodu. Koupat se mi mezi odpadky vážně nechce, vybaví se mi, že Dunaj je vlastně stokou Evropy.
Připlouvá obří parník, vidím jej již z dálky, opět vše balím do nepromokavých vaků a strkám zpět do kajaku. Do první ze dvou místních zdymadel jedu za pojízdným hotelem. Pomalu se ve zdymadle spouštím dolů, fotí si mě němečtí důchodci, mávají a volají, abych zapózoval. Připadám si jako zvířátko v zoo a zlomyslně myslím na to, jak by se tyto koráby tříštily o místní peřeje v době před přehradou…
Klesli jsme o 16 metrů, následně popojeli hned do druhé komory. Poučil jsem se a tentokrát jsem zastavil mimo fotoaparáty a pokračoval dolů o dalších 16 metrů. Takže celkový výškový rozdíl 32 metrů a hurá dál. Problém byl, že se nebylo kde se schovat před kulatým vrahem a tak tu na mě pražilo slunce celkově skoro šest hodin. Absolutně mě to vyšťavilo.
O nejbližší vesnici jsem věděl, že je obchod hned u pláže, a tak jsem se rozhodl najíst. Namátkou jsem píchnul do jídelního lístku nadepsaného pizza. Rozuměl jsem necelé polovině ingrediencí v srbštině. Klidně se přiznám, jsem zde ilegálně! Po grilovačce, kdy jsem zrudnul, i při pravidelném mazání padesátkou, jako indián, mi to bylo absolutně jedno. Jaké pro mě bylo překvapení, když mi přinesli sýrovou pizzu, při své intoleranci na laktózu jsem se při prvním soustu ostýchal. Následně jí však spořádal celou a zajedl dvěmi tabletami Imodia..
Je čas vyrazit dál a najít místo na spaní. Za šera vytahuji kajak na naplavený břeh. Trochu se mi motá a bolí hlava. Když postavím stan a konečně se chystám schovat, přichází starší pán se psem. Něco vykřikuje. Rozumím jen: „Privácio, Privácio!“ Sakra, jak mě půjdou šarády! Nechává mě přespat, ale ráno musím odjet, přijedou sem bagry… Usínám téměř hned.