🚂 23. června 2/2 🚂
Zvedá se vítr, dokud však nevpluji do zátoky, kde se Dunaj rozšiřuje na několik kilometrů, si ho moc nevšímám. Zde se stáčí a tlačí mě z boku ke skalní stěně, vlny se zvyšují, ale po pár set metrech se opět mění jeho směr a tlačí mě do zad! Přemýšlím, jak se na mě usmálo štěstí… Ledaže by. K večeru je vítr silnější a z příjemného pohupovaní udržuji směr zády kolmo na vlny které se mi valí na kajak.
Ze strany je slyšet hukot vlaku. Nedá mi to, napočítám 38 vagonů, jako kluk na přejezdu jsem to dělal pořád. I tyto vlaky, mířící na hranice, poznám dneska blíž, než je mi milé.
Železná vrata jsou vidět už z dálky. Mám to k nim ještě asi šest a půl kilometru. Jde z nich strach, jako by mě mohl strhnout proud a přehodit přes okraj světa. Vítr mě tlačí vpřed, větší vlny mi buší do zad, menší mi hází s kajakem ze strany na stranu. Když se vlny dostanou ke břehu, odrazí se od skal a vrací se zpět… Vážně se těším až se dostanu do plavební komory.
Mám rumunské razítko, přeplouvám tedy na rumunskou stranu přehrady. Chyba! Železná vrata jsou zavřená, hlásá mi cedule na řetězu přes plavební komoru. Vedle ní na mě výhružně září dvě červená světla jako nepřátelské oči. V hlavě mi vytane Pán prstenů. „Brána je zavřená a střeží jí ti, co jsou mrtví…“
Opět se stmívá, vlny hnané větrem již mají přes metr a já se jimi buď musím probojovat k druhému, srbskému, břehu, což je něco přes kilometr a bočně k vlnám. Nebo najít místo na spaní na straně této. Problém je, že již několik kilometrů je břeh strmý a natolik zarostlý keři, že se k němu ani nedostanu. Tam, kde není zarostlý, vyčnívají do vody strmé skály. Rozhodnu se pro druhou variantu, jedu hledat místo na spaní, do rána se vítr snad utiší. Kličkuji mezi starými vlnolamy, až se mi asi po čtyřiceti minutách podaří nalézt místo, kde bych snad mohl vytáhnout kajak na skálu. V bušících vlnách vystupuji, ujede mi noha a jsem ve vodě až po hrudník. Přichází vlna, díky vestě mě zvedá o metr, třískne se mnou o skálu a hned potom na mě namáčkne kajak takovou silou, že mi vytlačí vzduch z plic. Hlavně nepustit pádlo, držím se ho jak tchýně zábradlí. Chytám se i kajaku a doteď přesně netuším jak, ale než vlna ustoupila, nacházím nohama výklenek, na kterém se udržím. Vyhazuji pádlo na skálu. Vidím jak vlna zvedá kajak, tentokrát náraz zbrzdím rukama a postoupím o další krok výš. Opakuji to dokud nejsem pevně na skále. Není však čas se vydýchat, další vlny mlátí s kajakem o kamennou stěnu. Chytám provaz ze špice a už jej tahám vzhůru. Vždy počkám, jak mi pomůže vlna a teprve potom přitáhnu. Celá operace netrvá ani dvanáct minut. Mě to však připadá mnohem déle.
Konečně se můžu prohlédnout. Necítím, že bych měl něco zlomeného, žebra mi nejspíš ochránila vesta, jsem sice trochu podřený, ale nic, co by mi vadilo. Jediná výhoda tohoto větru je, že nebudou žrát komáři…
PS: Abych se vrátil k nákladním vlakům, tento můj ostrůvek bezpečí je asi čtyři metry pod tratí a vlak jezdí co hodinu. Jestli mi někdo pustí před spaním večerníček o mašinkách a kouzelníkovi Zababovi, ošklivě mu ublížím! Krásné sny.