Z Olomouce do Istanbulu #41 

🥴 21. června 2/2 🥴

Přijíždíme zpět a řidič zjišťuje, že se auto brutálně stáčí doprava. Holt prasklá pružina… Loučím se se dvěma motorkáři a vyrážíme do vesnice Eibenthal. Zde probíhá festival v Banátu. Dozvídám se zákulisí. Není to úplně nejčistší. Ale… cesta nahoru má přes sedmdesát zatáček a je vidět, kde autobusy dřou přední nápravou. Zastavujeme, aby František dal jedné paní zpět skořápky. Hned vedle je hospoda, opět lahvové pivo, výzdoba z fáborků a věnců tu v sále visí už třicet let, od poslední svatby.
Jsou zde tři hospody, dvě patří Medvědovi (organizátorům festivalu), které jsou drahé, pivo tu stojí 8 a 12 lei, to je něco kolem stovky. Mezi nimi je místní, v průjezdu stojí pingpongový stůl a zde stojí pivo asi dvacet korun. Dost s úžasem pozoruji kluky, kteří ani nemají občanku a sedí tu u piva s cigaretou. Jiný kraj, jiný mrav. Bohužel po prvním půllitru jim pivo došlo, tak jsme šli koupit mastičky a likéry k sousedům. Mám sice přípravky od Angry Beards, které si nemůžu vynachválit, ale konkurence od místní babičky přece nemůže uškodit.
Strávili jsme tady asi hodinu a povídali si o tom, jak zde žijí. Je to úplně jiná mentalita. Mastičkářka má asi sedmdesát let a nikdy nenavštívila Česko, ačkoliv mluví plynně. Festival, který zde Češi pořádají, jím prý velmi pomáhá. Mohou ubytovat pár lidí a peníze si nechají na zimu. Zpětně zjišťuji, že fotky odtud mám rozmazané a s protáhlým obličejem je nejsem schopný ukázat. Zeptal jsem se, zda by se chtěla zajet podívat do České republiky, prý ano, ale přes léto je moc práce na poli a zima je všude stejná. Praha je daleko…. Ačkoliv internet tvrdí, že je zde přes 350 Čechů, je jich už zde maximálně 130. Mladí odchází do měst za prací. Vypadá to že česká komunita v tomto regionu brzy vymře. V nedaleké škole je pouhých 7 dětí…
Přesunuli jsme se do té levnější ze dvou hospod. Sedí tu naši známí, které jsme potkali při vchodu do jeskyně. Slovo dalo slovo a už se roztáčí další chmelový nektar. Nikdy by mě nenapadlo do Banátu vzít školu v přírodě, potkávám tu však gymnázium z Čech. Vybíhají kopec naproti hospodě a tak se přidáváme k fandění.
Asi po osmi pivech rozhoduji, že další už ne a míříme s Františkem k autu, stejný počet piv dokázal spotřebovat i on. Radši se poutám a míříme po silnici ve tvaru žížaly ve smrtelné křeči s hlubokým údolím na jední straně. Mám myšlenku na auto před jeskyní… Než se však začnu pořádně bát, už parkujeme… Ještě si otevíráme pivo za svitu svic a pak už jen postel!