Z Olomouce do Istanbulu #40

Z Olomouce do Istanbulu #40

🏰 21. Června 1/2 🏰

Stejně se budím před devátou. V noci jsem si vybral v patře postel s vyřezávánými pelestmi. Spím na hradě. František si jej postavil sám! Trvalo mu to sedm let, to jako v Tibetu… Zakládá si na tom, že se jedná o gotiku a většinu toho, co tu vidím, vyrobil sám. Není tu elektřina a voda teče samospádem z nedalekého potůčku. Je však čistší než Dunaj a tak se koupu ve vaně. Teda, abych to uvedl na pravou míru. Koupu se ve vaně, ve které je lavor o průměru asi 50cm, kde je napuštěná voda. Zvládnu se umýt celý i s hlavou. Kdo si myslí, že voda byla teplá, nebyla.
Scházím po dřevěných schodech s viklavým zábradlím do přízemí. Tu tvoří jedna obrovská místnost, lemovaná trofejemi, ochránci zvířat by měli infarkt. Myslím, že krom jednorožce tu najdete rohy a parohy všeho a ke každé má František historku. Skrz lomená okna je vidět Dunaj. Na jednom konci se otáčí František u plynového sporáku a baru, na straně druhé je stůl a jeho postel. Mezi tím prostor na taneční parket.
František si zakládá na pohostinnosti, ale člověk k němu musí být rovný, co přislíbí, to splní. Pozor, je to ale velký vypravěč a rád tahá lidi v některých historkách za nos.
Čekáme na dva české motorkáře, které potkal včera v hospodě. Ukáže nám místní jeskyně. Když přijíždí, ukazuje jim své království a vyrážíme. Cesta z hlavní silnice k tvrzi není zpevněná a na mé straně u spolujezdce to na každém hrbolu hlasitě práskne. František zahučí jen cosi o prasklé pružině. Hodím dozadu trochu poplašený pohled. „To si snad sedne a do Čech s tím dojedu“, uklidňuje nás řidič. Docela střelec. Kluci vzadu sedí na složených sedačkách a můj pás je předem zapnutý. Míjíme dvě policejní hlídky, ty nám však pouze zamávají a my pokračujeme. Do toho řidič vypráví, jak mu jednou kleklo auto na cestě zpět do Čech a museli jej odtáhnout. František nás upozorňuje na pomníček u cesty. Mladá holčina, ale takových jsem už viděl…
Vystupujeme do vedra, které nás praští přes hlavu. Ne, že by starý Peugeot měl klimatizaci, ale buď mě mrazilo z cesty, nebo pomohla otevřená okna. Míjíme starou fabriku na azbest a míříme hlouběji do rokle. Přeskakujeme z kamene na kámen a já si ve své jediné obuvi, sandálech, připadám jak typický český turista v Tatrách. Nejradši bych si nafackoval a vrátil se, ale tohle chci vážně vidět. Těsně před vstupem míjím klikovou hřídel a motor auta. Ti lidi jsou prasata! Za dalším obrovským kamenem se zjevuje rozflákaná Fabie, k ní patří ten pomníček. Sem se odtahová služba vážně nedostane.
Vstup do jeskyně má na výšku dobrých patnáct metrů a vysílá na nás chladný, vlhký dech. Sandály vážně nejsou nejlepší obuv, přesto jsem obratnější, než zbylí tři společníci. Obrovský dóm nás pohltí a my rozsvěcujeme baterky. Průvodce nás zahlcuje informacemi, ale já se držím vzadu a fotím. Zaslechnu jen, že se zde schovávali už římští vojáci. Pak už se škrábeme do kopce, já zatím bez baterky, svítí mi ostatní, s překvapením zjišťuji že šplháme po krápnících, mimo mě to evidentně nikoho jiného netrápí.
Nahoře se však zjeví opravdová výzdoba. Stalagmity, stalaktity, stalagnáty. František nám hrdě ukazuje, jaké tvary a zvířata v nich našel. Je to nádhera, ale i sem se si najdou cestu vandalové a míjím pár stalagmitů polámaných a nasprejovaný nápis na stěně jeskyně. Jsou tu i vyschlá krápníková jezírka, také zde je málo vody…
Scházíme zpět a pokračujeme hlouběji do jeskyně, až se před námi objeví světlo a s ním i Dunaj. Chvíli stojíme na břehu, k ústí podzemí je ještě možná třicet metrů, když se tam začnou střídat lodičky s turisty… To nám však kazí atmosféru a vracíme se. Potkáváme další Čechy na dovolené…
V místní hospodě/obchodě si dáváme dva lahváče. Jsme v Banátu a velká část lidí rozumí česky, ale ještě to není ono.