⛰️ 20. Června ⛰️
Krásné ráno, probouzí mě policie… Ale vše dobré, přivezli mi doklady. Rozespalý a po necelých čtyřech hodinách spánku musím vypadat k zulíbání. Prvně netuším, co se děje, ale rychle se orientuji. Chybí mi pas, zapomněli ho naštěstí jen v autě. A tak se pro něj vrací. Po celní proceduře ještě znovu usínám, za dvě hodiny mě budí vedro. Většina věcí je ještě mokrá a teplota stoupá neuvěřitelně rychle. Zavolám domů a zjištuji, že je zde časový posun… Tatík zní jak vyoraný potkan nebo o něco pomalejší Forest Gump… Právě se vzbudil a nechápe, proč mu volám tak brzo ráno. Mě strach, že se něco stalo a proto v telefonu zněl i vyděšeně. Já mám půl osmé, ale na statku je teprve půl sedmé. Po několika desítkách vteřin chápu a omlouvám se…
Dneska jsem chtěl dojet za Františkem, postavil si tu vlastní gotickou tvrz. Před polednem už je absolutně nesnesitelně. Nepočítal jsem s tím, že nebudu moci jet kvůli vedru… Koupu se v Dunaji a překvapivě je zde vidět hodně hluboko… Jak by řekla mamka, vidím si nalakované nehty na nohou 🙂
Vyrážím až někdy kolem druhé odpoledne. Míjím absolutně nesmyslný most. Jedná se pouze o železnou konstrukci vysoko nad hladinou spojující mokřadový ostrůvek s Rumunskem. Nedá se na něj vylézt, ani v něm nejsou žádné trubky. Jen pilíře a železná konstrukce. Vplouvám do „jezera“, voda zde stojí, už 120 km před přehradou Železná vrata. Uprostřed rozlité vody vystupují z hladiny mrtvé kmeny stromů a jako prsty obřích kostlivců směřují k nebi, překřikují se zde hejna ptáků plavající na hladině mezi řasami. V pozadí se tyčí mocný hrad a hned za ním kolem řeky začíná hluboké údolí, lemované skalními útesy, skrz které si řeka po tisíciletí vyhloubila cestu. Musím zaklánět hlavu, abych viděl vrcholky útesů, mezi které vplouvám. Jako každý horolezec odhaduji obtížnost okolních skalních stěn. Tipuji to tak na 6+ . V údolí mizí i telefonní signál.
Na srbské straně se do jednoho z kopců zakusuje obrovský kamenolom, jež ho už půlku strávil. Dál už hrají kopce odstíny zelené. V Rumunsku jsou dovedně vyvedená obdélníková políčka, ukázkově, jak z učebnice prvouky. Střídá se hnědá, žlutá, zelená. Po nějaké době však začínají být výhledy monotónní a kopce v dálce, kam mám namířeno se přibližují jen velmi pomalu.
Tři kilometry před zákrutem, kde se stáčí řeka na jih,vedle mě zastavuje policejní člun. „Jste v pořádku?“, chvíli si s policisty vykládám a když se loučíme, zeptám se napůl vážně, napůl ve vtipu, zda by mě kousek svezli. Prý ano, ale jen tři kilometry. Každý kilometr je dobrý, a tak se nechávám poprvé táhnout, i když se vlastně jedná jen o zlomek cesty.
Podle mapy je nejbližší vesnice od hradu, kde dneska chci spát, Svinita. Volám svému ubytovateli, mám to patnáct kilometrů k vesnici, pak však ještě dvanáct na místo samé. Vyrazil jsem pozdě a v rokli se stmívá mnohem rychleji. U vesnice jsem těsně před půlnocí. V temné hladině se odráží světla měst a vesnic z obou břehů. Když zmizí i ty, dělají mi společnost aspoň hvězdy. Přistihuji se že při pádlování usínám a tak se křikem do tmy povzbuzuji, zpívám si a vyprávím. V odrazech hladiny poznávám tmavé stíny, kmeny a pařezy, obezřetně se jim vyhýbám. U hradu jsem až o půl druhé ráno. František, jež hrad postavil, je správný český vlastenec a čeká na mne do poslední chvíle. K večeři, napůl trochu snídani, dostávám vynikající masovou směs a kolínka. Skoro mi však do nich padá hlava a odpovídám jako robot. Musím jít spát…