Z Olomouce do Istanbulu #37 

Z Olomouce do Istanbulu #37 

👮‍♂️ 19. černa 1/2 👮‍♂️

Probouzím se časně, venku je ještě šero a na pláži nejsem sám. Kajak zvědavě očichává lišče. Dost staré na to, aby už pobíhalo samo, ale kost a kůže. Ke mně se přiblíží skoro na dosah ruky, když mi zatrne. Nestihl jsem očkování na vzteklinu. Liška ale nevypadá vztekle, spíš jen zvědavě a hladově. Pozorně sleduje, jak balím stan a vše strkám do kajaku. Před odjezdem vysypu na zem pár sucharů a odkrojím kousek salámu, myslím, že se poměje…
Míjím plynovod a pak několik opravených lodí. Jsou vytažené na břeh a pohyblivé jak brouček na krovkách. Pak to ale přijde, uprostřed řeky trčí loď zapíchnutá špicí do dna. Kroužím nevěřícně kolem, jsem doslova fascinován. Dneska potkám ještě čtyři v různých polohách, žádná však není už tak majestátní. Z vody kouká kýl, bok, nebo jen hrana. Vše to jsou však několikatunová železná monstra ponechaná svému osudu. Zajímalo by mě, co se jim stalo, jsou to první potopené vraky, které vidím.
Připlouvám do Velko Gradu, zde je srbská celnice a já jsem rozhodnutý opustit stát. Věděl jsem, že jsem si nevybral nejlepší čas, v 18:45 vcházím do zakouřené chodby s pádlem v ruce. Opět se mi klika protočí v ruce. Rovnou se mě ujímá anglicky mluvící policista s cigaretou v koutku úst. Snaží se mě přesvědčit, že tady ještě přece nemusím opouštět hranice, nebudu pak moci stanovat na pravém břehu. Jsem neoblomný, vážně chci razítko. Nakonec z něj vypadne, že si předávají směnu, mám přijít za půl hodiny a nasměruje mě do hospody na pivo… Navštívím ještě freeshop a byl jsem dost překvapený, že v něm mohou nakupovat pouze firmy.
Půl hodina pryč a já se vracím na celnici. Kouře tu je ještě víc. Natrefil jsem však na dva zaučující se nováčky. Dost bezradně rozhazují rukama, nemají správné formuláře pro kajak. Nakonec přichází jejich nadřízená a deset minut jim vysvětluje, kde je stáhnout a vytisknout. Z ní se vyklube vtipálistka, jediný, kdo se však směje jejím vtipům, je ona sama, plácá mě přitom se smíchem do zad. Vtipy stylem, že si mě tu nechají, nebo mě nepustí s kajakem a budu buď v Srbsku muset zůstat, nebo pokračovat pěšky, mi k smíchu moc nejsou. Stejně po mně vyžadují papír navíc. Nemám, prostě nemám! Žádný jsem nedostal, ani jsem ho neviděl. Musím jej však vyplnit. Mám problém jim vysvětlit, že můj kajak, nemá žádné číslo. Je to třetí celnice a můj kajak dostává už třetí jméno. Teď je to Arrow Merlin, neboli Šíp Merlin. Než se prohrabeme papíry a jejich systémem, je pryč další hodina. Už jsem dost nervózní. Dokud nedostanu razítko, v Rumunsku nesmím nikde přistát a soumrak se rychle blíží. Nakonec mě vyženou ke kajaku, přijdou jej proclít.
Za další půl hodinu přichází vtipálistka s kolegou. Když uvidí můj kajak, rozesmějí se oba. „Na tomhle do Turecka?“ Následně si fotí kajak i mě s kajakem. Mám podezření, že to není normální postup a aniž by do kajaku nakoukli, posílají mě dál. Tak odjíždím a policistka za mnou volá: „ Go Matej a Merlin, go!“