👨🔧 17. Června 👨🔧
Spím na ostrově Velké války, nespalo se mi úplně dobře. Navíc je to poprvé, co jsem kajak zamknul na ocelové lano. Před mnoha lety v tomto městě skončila cesta Kačera, mého vodáckého rádce. Ukradli mu zde kajak i se všemi věcmi. Tím skončila jeho cesta se stejným plánem, z Olomouce do Istanbulu. Utěšuji se, že jsem na ostrově, kam se lidé dostanou jen na lodi a kajak je navíc schovaný v trávě.
Telefon stále mlčí jak jehňátko s Hopkinsem a já se začínám obávat o balíček, dneska jsem chtěl být na cestě. Je pátek, poslední možnost pro poštu doručit můj balíček na ambasádu. Celý víkend se mi tu čekat opravdu nechce a ani nemůžu, trochu mě začíná tlačit čas.
Ačkoliv se mi nechce moc vzdalovat od kajaku, nebaví mě celý den ležet ve stanu. Zacvičil jsem si a protáhl se už poněkolikáté, a když celé dopoledne neprošel kolem jediný člověk, vydal jsem se na průzkum ostrova. Na jeho špici je pláž, jinak se jedná o džungli. Velmi rychle jsem pochopil, že to bělehradští berou jako ideální místo dovolené a u pláže jsou postavené stany. Co na tom, že kolem na mapě se jedná o chráněnou oblast. Na víkend vyvezou rodinu do přírody a mají splněno.
Podle internetu má ambasáda do čtyř. O půl čtvrté tedy volám, zda se tam náhodou neobjevil pošťák. Chlápek směsicí srbštiny, angličtiny a češtiny vysvětluje, že ne, a člověk, kterému byla zásilka směřovaná, dneska odjel do Řecka na dovolenou. Do háje, ztratil jsem celý den. Po čtvrté se ozývá onen človíček. Potvrzuje mi mé obavy, nic nedorazilo. Ptám se, zda máme na Dunaji ještě nějakou ambasádu. Tvrdí že ano, v Rumunsku, v Bukurešti. To znamená, že zásilka pojede tam.
Chci vše zabalit a uplout ještě pár kilometrů. Než se rozhoupu, zamračí se a začnou padat hutné kapky vody a hřmít. Nevím, zda jsem si vybral správný čas na celou cestu… Alespoň jsem zkontroloval mapu. Bukurešť je ale padesát kilometrů od Dunaje! Neřeším a holt uvidíme, jak dál. Aspoň se dospím…
(na obrázku držák kormidla po několika opravách, pozn. mimo deníček)