📨 16. Června 📨
Vše postupně balím a zjišťuji, že očekávaná zásilka, se kterou si hraji na honěnou, je v Bělehradě. To je kladné, ne však uspokojivé, je to tam už od včera. Moc se nenamáhám a doufám, že se mi brzo ozvou se zprávou, že zásilka je doručena na Českou ambasádu… Ticho po pěšině.
No tak „Na Bělehrad!“ Třeba mi cestou napíšou… Nenapsali.
Míjím krásné nové baráčky, za nimiž se tyčí sovětské šedivé paneláky, jako prehistorické kmeny vymřelých stromů. Musím šetřit, mám však hlad a podle mapy je tu spoustu restaurací. Podle fotek, však na mě poměrně luxusních. Strýček Google mi ukazuje tu nejlevnější, svým způsobem je i nejblíž, jen na druhém břehu. Kdo chce kam, dobře mu tak…
Přistávám u napůl potopeného mola, přivážu loď a v jedné ruce nepromokavý obal s fotoaparátem a peněženkou, ve druhé pádlo. Balancuji na pěticentimetrové trubce spojující molo s břehem. Podle pádla je tu hloubka přes dva metry. Není to příjemný pocit, když se molo zhoupne a já jen tak tak doskakuji na břeh.
Díky hladu a žízni si hospůdku moc neprohlížím, na to přijde čas až za chvilku. Nevrlý, potetovaný čtyřicátník se mě zeptá, co chci a na otázku, zda tu mají nějaké jídlo oznámí, že párky a salát. Dávám si oboje a pivo.
Když přinese párky nakrájené na malé kousky a ohřátě ve friťáku, jen překvapeně pozvednu obočí. Mastnota z každého kousku bohatě kape. Při ochutnání jsem jen zamrkal, olej v autě jsem měnil častěji, než oni ve fritéze. Vzpomenu si na Radara z M.A.S.H., má prý hluchou chuť, teď bych si jí přál taky. Hlad je ale mocný kuchař, a tak to do sebe pomaluji láduji a zajídám to místní chlebovekou. Pravidelně kontroluji telefon. Ten však zarytě mlčí. Na stole mi přistává „salát“, je to nakrájené hlávkové zelí polité octem a olejem. Je to překvapivě dobré!
Automaticky mi přinesli další lahev piva a já chci platit. 1000 dinárů, no, vytáhnu je z peněženky a chystám se k odchodu. Netuším, kde budu v Bělehradě spát, chci počkat na zásilku od Hannah. Přece jen jim to dlužím za jejich obrovskou podporu. Stejně tak se na dopravě balíčku podílelo neuvěřitelně moc lidí. Z Prahy putovala do Budapešti, k mým hostitelů, od nich na Českou ambasádu, odkud jej přeposlali sem…
Vstávám a při navlékání vesty mě osloví připitý host od stolu, kde sedí i číšník. A já už bez přemýšlení vykládám svou básničku, kde, jak dlouho a kam… Spíš mi oznámí, že k nim přisednu a rovnou mi poroučí i pivo. Konečně mám vlastně čas se rozhlédnout. To, co vidím, mi na klidu rozhodně nepřidá. Na straně hospody, která není od řeky vidět, je vrakoviště. Krom tohoto stolu, kde sedí potetovaní chachaři s rameny jak pokladači železničních pražců, tu jsem sám. Cítit je pálící se tráva a mým hostitelům se podezřele boulí trika, jako by měli něco zastrčené za kalhoty. Jistotu mám, když si jeden poposedne a vytáhne na stůl pistoli, evidentně ho tlačila do zadku. Chci dopít a zmizet, můj pivodárce je ale jiného mínění a když už jsem téměř na odchodu, dostávám další pivo a panáka.
Rozhovor u stolu skáče mezi tématy, jak pingpongový míček. Křečovitě se usmívám, kývám, půlce věcí nerozumím, ale výraz v obličeji měním podle atmosféry. Občas padne otázka mým směrem. Jsi katolík, nebo pravoslavný? Vytetované kříže, i ty zlaté na řetízku, mi s přesně položenou otázkou nedávají moc na výběr. V srdci jsem takový ateista, až mám strach, že mě bůh potrestá. Odpovídám však, že husita. Koukají na mě nechápavě a podezřívavě tak dovysvětluji, že protestant. Usmějí se a rozhovor se stočí k válce. Chtěl jsem taky přijít se svou troškou do mlýna a tak se zmíním o Ukrajině. Atmosféra se v okamžiku změnila a ovzduší citelně ochladilo. Za všechno můžou Američani a Němci! NATO je obrovské zlo, všichni si pamatují, když je zde po čtyři měsíce denně bombardovali… Není se čemu divit. Párkrát přijel motorový člun, něco si předali a zase odjel…
Nakonec se ptám, kde bych mohl spát, posílají mě na ostrov naproti. Ten jsem ale předem vyloučil, je to rezervace, oni mě však přesvědčují, že je to v pořádku, a tak přikyvuji. Dokonce mi i na mapě ukazují nejlepší místo k táboření. Asi jsem se jim líbil, protože dostávám i večeři. „Hamburger“, mleté maso s omáčkou a hranolkama ve čtvrtce chleba….
Po čtyřech pivech a panáku nesedám do kajaku s lehkým srdcem a přeplouvám k místu kde budu spát. Míjím těžební loď, jež ze dna doluje písek. Stavím stan a jsem rozhodnutý zde počkat na balíček!