🌅 14. Června 🌅
Vyrážím doslova ze své nory, kde jsem se kurýroval a schovával před deštěm. Hostitelé by mě nejradši ještě den zdrželi. Já už ale toužím být opět na cestě. Po čtyřech dnech zahálení mě při delším pádlování začínají pálit ramena. Vím, že mi bude chvíli trvat se opět dostat do tempa.
Po čtyřiceti kilometrech se dostávám k městečku Novi Sad, na jehož vrcholku se tyčí Petrovaradínská pevnost, taktéž přezdívaná Gibraltar na Dunaji. Sloužila až do druhé světové války. Kousek za ní stojí tři pilíře, pozůstatky mostu Franze Josefa. Taky jsme jeden takový měli v Praze.
Za funkčním mostem je pláž, vystupuji a protahuji si záda. Rychle zaběhnu ke stánku a objednám si hranolky. Dostávám žluté, studené, gumové hranoly v papírovém pytlíku a zakypnuté podřadným kečupem, velmi vzdáleně připomínající fotku nad pultem. Jen pokrčím ramena. „Buď máš hlad, nebo chuť.“ Vzpomenu si na slova, která jsem se naučil v horách…
Na konci města dělá řeka ostrou zákrutu, ještě jsem se s takovou nesetkal. V jejím vrcholu jsem vjel do nepředvídatelných vírů a vývěrů, není to nic příjemného, ale již jsem se na menších naučil to ustát. Když člověk jede zarputile v před, dřív nebo později se z takto zákeřných míst dostane. Měl jsem v plánu toho uplout mnohem víc. V Bělehradu mě má čekat zásilka od Hannah. Už dokonce vím, o co se přesně jedná, samolepky a lahev na pití. Nedorazí však dříve než ve čtvrtek, takže pro mě je lepší zůstat v pohybu, než se opět někde zaseknout.
Nalézám tedy ostrůvek, na němž je malý přístřešek. Než se rozhodnu zde přistát, proud mě snese a já já jej musím celý obeplout. Přistávám u pláže a vylézám, je tu spousta stop, nebudu tu sám… Podle otisků v písku a bobků jsem na Kozím ostrově. Nechce se mi stavět stan, tak si rozložím jen karimatku a spacák, uvařím jídlo a v tu chvíli se zjeví původní obyvatelé. Je to asi pět koz, kůzlat s kozlem, jemuž se majestátně tyčily rohy na mohutné hlavě.
V mozku mi vytanula vzpomínka na článek, ve kterém kozel kdesi v Africe nebo Asii zabil muže nárazem do ledvin. Nevím, zda jsem si našel šťastné místo ke spaní. Tahle skupinka byla spíš drzá než agresivní. Jedna koza natolik, že mi strčila hlavu do ešusu k čínské polévce.
Před komáry jsem se schovám do spacáku. Jsou dost urputní, probouzím se po dvou hodinách. Spacák je dost teplý a já se budím splavený potem. Vylézt ze spacáku, je však jak pozvání na hostinu krvesajů. Chvíli se pokouším opět schovat, ale vedro je stejně nepříjemné.
Rychle stavím stan, bez tropika. Kozy mě lenivě pozorují ležící necelé dva metry ode mne. Zalézám zpět a konečně usínám.