🍃 8. Června 🍃
Probouzím se pro změnu do vytí větru, neprší, venku je šero a slunce se ještě neprobojovalo skrz vrstvu mraků. Můj první pohled patří kajaku, vše je v pořádku. Rozespale se hrabu ze spacáku a v tu chvíli opět slyším jemné bubnování. Zaposlouchám se a bubnování zatím zesílí. Usměju se a zavrtám se vrtám zpět. Pálí mě ramena i břišní svaly.
Druhé probuzení je v osm, stále prší, přesto neochotně balím. V tu chvíli déšť a vítr zesílí. Kašlu na to, v tomhle bojovat nebudu. Poslouchám audioknihu, píšu a pospávám až do dvanácti, kdy se vše utiší. Stejně jsem pozadu, musím najít místo, kde vše dobiju pořádně a budu mít klid na psaní. Ideálně i stůl. Už předevčírem jsem trochu litoval, že jsem poslal domů skládací židličku, ale byla prostě moc velká.
Vyrážím těsně před polednem, déšť i vítr se víceméně utišily. Řeka je sice stále zčeřená vlnami, ale nemůžu to odkládat do nekonečna.
Chvíli bojuji s vlnami, ale brzy, za prvním zákrutem, se hladina uklidňuje. Přede mnou se objevují první budovy Vukovaru a kouř. Z dálky se blíží sirény hasičů, hoří břeh…
Po získání chorvatské nezávislosti byli Srbové vyháněni, terorizováni a vražděni na jeho území. Nalijme si čistého vína, Srbové dělali totéž. Nejdrsnější to však bylo právě zde, v okolí Vukovaru. Srbům došla trpělivost a zaútočili…
Byly zde nejdrsnější boje, na střechy města dopadlo kolem 700.000 granátů a raket. To je přes 12.000 denně, horší než Stalingrad. Ačkoliv město bránilo 3.400 vojáků, dobrovolníků a policistů, Srbové zaútočili s téměř 36.000 muži. Boje trvaly tři měsíce. Nepřipomíná vám to trochu Mariupol?
Město o velikosti Pardubic se proměnilo v hromadu sutin. Pro Srby, jež plánovali rozsáhlou invazi do Chorvatska, se Vukovar stal Stalingradem. Vyčerpaní jej po dobití udrželi až do konce války. Invazi hlouběji do nitra Chorvatska museli však odvolat.
Prázdné, rozstřílené tovární haly zarůstají stromy a příroda si bere co její jest. Sousedí s novými, čerstvě postavenými, střechami, jež nahrazují jejich funkci. Do centra se bohužel nepodívám. Brání mi v tom jedno razítko ve vínově červené knížce s českým znakem. Následují paneláky, na kterých byste hrůzy nezaznamenali. A najednou je tu věž z červených pálených cihel, plná děr. Odtud je vidět vodojem. Jakýsi symbol chorvatské války za nezávislost, z fotek si jej pamatuji rozstřílený, sotva stojící. Nyní jej však opravují, připadá mi to skoro nepatřičné…
Počasí se vyjasňuje, hladina je jak zrcadlo odrážející stáda nebeských beránků. Rychlost řeky je necelý kilometr za hodinu. Tohle mě přestává bavit. Po čtyřiceti kilometrech se rozhoduji to dneska zabalit…
Dochází mi sušené maso, které jsem si sám připravil, musím vymyslet náhradní svačinky na cestu…
Zastavuji v místě, kde se můžu schovat před nočním deštěm. A to ještě netuším, že se tu schovám na pár dní a získám tu nové přátele.