⛈️7. června ⛈️
V noci jsem měl ještě jednu epizodku. Sedím si tak opřený o povalený strom, z nějž slunce a voda oloupali kůru a vybělili jej do podoby slonoviny. Na druhém břehu neúnavně z člunu propátrávali břeh mocným reflektorem. Vždy kousek popojeli, vypnuli motor, zapnuli reflektor a svítili do lesa.
Zapískal jsem, ještě jednou a už mě znovu oslňuje reflektor. Kde se vzal tu se vzal, zezadu se objevil člun srbských celníků a již se blíží k chorvatské policejní lodi. A halekají na sebe, následně Chorvati sklopí ocas jak pes, co udělal v kuchyni loužičku a odplouvají. Do rána se na tento úsek řeky nevrátí. Já se jen se zadostiučiněním usmívám a zakládám si ruce za hlavu.
Vyrážím v průběhu dopoledne, nerad opouštím „Svou pláž“. Míjím rybáře se svými pramicemi. Je zvláštní, jak se rybolov mění mezi státy. Rakouské sítě, vytažené na tyčích do vzduchu, připomínají pavučiny ve větru. Slovenské ježení prutů ze břehů jako kopí trčící proti imaginární jízdě, a zde flotily lodiček, jako by každý měl svou vlastní pramici…
Dostávám se do posledních meandrů Dunaje, za nimi už je řeka víceméně rovná s občasnými zákruty měnící směr na desítky kilometrů. Proud je absolutně neznatelný a mě připadá, jako bych kajak musel tlačit.
Dva hraniční mosty mezi srbským Bogojevo a nejbližším chorvatským městečkem Erdut vypadají z dálky jako jeden. Jeden je silniční a druhý železniční. Na tom prvním je kolona náklaďáků směřujících do Čechy vyhledávaných destinací. Jsou na území nikoho, komu vlastně patří tyto mosty? Hlavně lidem, mosty jsou po válce nejdůležitější…
Válka mezi Srby a Chorvaty vzplála v zimě 1991 a skončila až roku 1995. Pamatuji si, jak jsem se díval na válečné záběry ve zprávách, nerozuměl jsem tomu tehdy, nerozumím tomu ani teď. Hranice jsou i teď neznatelné, to však pouze na mapě, jen se podívejte na mapy.cz, jak zde hranice vypadají. Tehdy takzvaná chorvatská válka za nezávislost, známá v Chorvatsku jako Domovinsky Rat, stála kolem 20.000 životů. Zatím jsem však její následky nezahlédl. Je to přeci jen dvacet sedm let….
Srbský mobilní signál tu není a jiný druh spojení je drahý, jsem sám. Přistávám na další písečné pláži, svlékám se do roucha Adamova a koupu se v Dunaji i rudě zapadajícím slunci. S oblékáním nespěchám, připadám si jako Caveman. Stavím stan Hannah, svou soukromou plátěnou jeskyni, v noci má pršet. Člověk si zde uvědomí, že nepotřebuje moderní výdobytky a stačí mu jen střecha nad hlavou, jídlo a pití. Přemýšlím, zda rozdělám oheň a budu tančit kolem. Jsem však unavený a tak se vracím do náruče civilizace. Oblékám se, hlavně kvůli bzučícím moskytům, a jakmile zajistím kajak proti bouřce, zalézám do stanu.
V noci mě hřmění budí. Je dlouhé, táhlé a natolik silné, že mi rozechvívá vzduch v plicích. Rozumím národům uctívajícím boha blesků. Stan se napíná pod nápory větru. Na to, že váží necelá dvě kila, drží úžasně. Budu muset poděkovat konstruktérům od Hannah, tohle se jim vážně povedlo. Vylézám nahý ven, zkrápí mě déšť a při pravidelných blescích je světlo jak za dne. Kontroluji kajak, vše je utěsněné a kajak je přivázaný ke stromu. Ještě obejdu kolíky, oklepávám si nohy obalené pískem a zalezu zpět. Bouřka, která mě vzbudila, mě teď uspává. Duté bubnování kapek do tropika, vítr hučící ve větvích a vzdalující se hřmění… Spím.