🏝️ 4. Června 4/4 části 🏝️
Šero se rychle mění ve tmu. Když rozsvítím baterku na telefonu, je kolem mě hned takový rej mušek, že stejně nic nevidím. Je to tři dny, co jsem zjistil, že jsem čelovku zapomněl v chaloupce ježibaby v Česku. Prostě blbeček.
Jedu za tmy podle siluet stromů po obou stranách Dunaje. Telefon vytahuji jen zřídka, kazí mi noční vidění a stejně se na něj dívám jen jedním okem jako starý mořský vlk, druhé si šetřím na tmu. Znám svojí průměrnou rychlost, proto mapu kontroluji až poté, co na hodinkách nastane předpokládaný čas příjezdu. Dneska spím v Liberlandu! Nikým neuznaný stát na území nikoho. Vznikl nánosem sedimentu a přesunutím koryta řeky. Na mapách je mezi hranicemi Srbska a Chorvatska a založil jej Vít Jedlička, Čech. S Liberladskou kanceláří jsem ve styku již pár dní přes emaily.
Hledám dobré místo na přistání, dvě minu s tím, že si najdu lepší. Brzy kajak břichem uvízne na mělčině a já jej táhnu po kotníky ve vodě. Svítím si na břeh a hledám místo na spaní. Jsou tu však buď břehy z navršených kamenů, nebo podemleté břehy tvořící vysoké útesy. Najednou šlápnu do prázdna a až do půlky lýtka zajedu do vody. Mělčina skončila. Sedám do kajaku a dále hledám. Jsem už unavený, tak se po nějaké době začínám vracet zpět k mělčině a následně směřuji k jednomu z prvních dvou míst. Slyším motor člunu, světlo však žádné. Asi rybář. Vystoupím na mělčinu a v tu chvíli do mě udeří reflektor, který by zapálil srnku v běhu. Tohle nebudou rybáři… Noční vidění je v tahu. Naštěstí je písečná pláž nedaleko a tak doklopýtám a dopluji tam. Vystoupím na břeh reflektor párkrát zhasne a následně mě opět hledá. Připadám si jak na prknech, jež znamenají svět. Jsou hodní, že mi svítí. Jakmile vkročím na břeh, začnou na mě hulákat z megafonu. Netuším, co chtějí. Žádám o angličtinu. Rozblikají se modrá světla. Jeviště se mění na útěk z věznice Shawshank. „Pojď sem!“ ozývá se z amplionu. „Pojeďte vy sem!“ odpovídám já, škodolibě si vědom mělčiny. „Ne, pojď ty sem!“ jako z Popelky, o mělčině evidentně ví taky… „Proč?!“ kontruji. „Musíme s tebou mluvit!“. No co, sedám do kajaku, přepádluji k mělčině, pak chvíli táhnu a zase pluji.
Přistávám u chorvatského policejního strážního člunu. „Víte, co jste udělal špatně?“ ptá se mě muž v uniformě. Zamýšlím se, nemám světlo, ale jel jsem mimo plavební dráhu a svítil jsem telefonem. Ještě že kajak nemá technickou a rychlost jsem určitě nepřekročil. „Netuším.“ Odpovídám. „Vstoupil jste na území Chorvatska, máte papíry?“ „Ne, vstoupil jsem na území nikoho a pokud někoho, tak Srbska.“odpovídám co nejuctivěji „A na to jste přišel jak?“ ptá se policista. „Podle mapy.“ Tady je něco špatně. „Máte špatné mapy.“ Odpoví Chorvat suše, diskuze skončila. „Kde máte doklady?“ ukazuji na špici kajaku, sám se tam nedostanu. Celník otevírá poklop, vytahuje modrý nepromokavý pytel a podává mi jej. Vytahuji pas a papíry od celníků. „Tohle je běžná chyba, nejste první.“ Mumlá si spíš pro sebe celník. Kontrolují mé papíry, zapisují si iniciály a podávají mi je zpět. „Dneska to necháme bez pokuty, ale můžete kotvit jen na levém břehu. Příště to bude za 600 kun za neoprávněné překročení hranice.“ Nemám 600 kun. Zkouším to ještě hrát na soucit, je deset večer, mám jen tohle světlo, na druhé straně jsou příliš vysoké břehy… Konečně se do hovoru zapojil i druhý policista. Je vcelku věcný. „Máte štěstí že je neděle. Na Dunaji není provoz.“ Nezavřou vodotěsnou kóji, doklady dostanu mezi nohy, zasalutují a nastartují motor. Tady jsem skončil. Toliko k mé návštěvě Liberlandu. Stopy jsem zde sice zanechal, ale pochybuji, že vydrží stejně dlouho jako na měsíci.
Hodinu jedu opatrně podél levého břehu a hledám. Vyhýbám se spadaným stromům a umělým hrázím, baterka svítí maximálně ke špici, možná o metr dál. Po hodině konečně nalézám mírně rozbahněný břeh, který přechází ve vysokou trávu. Břeh dostatečně mírný, abych vytáhl kajak a vyspal se pod stromem. Nemám sílu v jedenáct v noci stavět stan. Rozkládám jen karimatku a zalézám do spacáku.
Za dvě hodiny se budím s pocitem, že tu nejsem sám, posadím se a poslouchám. Někdo tady dupe. Rozsvítím baterku. Tři metry ode mne stojí divočák, podle velikosti ještě není úplně dospělý a je sám. Chvíli na sebe zíráme a následně se dá na útěk. Já už přemýšlel, jak se ve spacáku vypíďalkuji na strom. Utěšuji se, že má ze mne větší strach než já z něj. Ještě asi hodinu krouží kolem, já ale vyčerpáním usínám. Nemyslím si, že by zaútočil na něco připomínající obří kokon…