🛂 4. Června 3/4 část 🛂
K další celnici to je asi třináct kilometrů ve městě Batina. Míjím ceduli se Srbskou vlajkou. Několik zákrutů, nalevo je Chorvatsko, na pravé straně Srbsko. Přede mnou se konečně vynořilo městečko. Vidím stožáry, na kterých se třepetají vlajky. Celnice. Přistávám mezi říčními tankery. Místo tu pro mě není. Všechny mola jsou hrozně vysoká a na žebřík začínající metr a čtvrt nad hladinou se mi drápat nechce. Přivazuji tedy Merlina k uvolněnému kameni v navršeném břehu a s pádlem v jedné a doklady v druhé ruce zdolávám prudký svah.
Přicházím k obchůdku s vybledlým nápisem 0-24 FREESHOP. V Čechách bych ho minul jako dávno zavřený, tady jsem už ve Východní Evropě… Zkušenosti z Ukrajiny mi prozradily, že ne vše je tak, jak se zdá… Uvnitř sedí několik mužů a popíjejí pivo. Ptám se na celnici, ukazují na zašlou budovu za obchodem. Na chodbě se mám dát doprava, tam najdu policii.
Ve vchodových dveřích se mi protočí klika v ruce, až napotřetí se mi jí podaří nastavit tak, aby se chytila a já dveře otevřel. Zatuchlý chlad se mísí s cigaretovým kouřem. Opřené koště mé prababičky je opřené v koutě a evidentně jej již několik let nikdo nedržel v ruce, aby uklidil vínové šestiúhelníkové kachličky sešlapané tak, že vroubkovaný vzor zbyl jen u stěn.
Dveře do chodby k celníkům mi připomínají vstup do školní jídelny základní školy v devadesátkách před rekonstrukcí… Za okýnkem, kde bych normálně odhadoval hajzbábu, sedí dva znudění uniformovaní. Podávám jim pas a opírám pádlo. Dost nechápavě na mě zírají, co po nich chci.
Vysvětluji, že razítko, seberou mi pas a ptají se, jak jsem se sem dostal. Když řeknu, že na kajaku, zírají na mě, jako bych přiletěl na bílém slonu. Pas si nechávají, posílají mě za „agentem“, který mi vyplní papíry.
Zde se míjím se trojici mužů z jednoho tankeru, evidentně už dost podrážděných. Agent típne
cigaretu a vsune popelník do prvního šuplíku pracovního stolu. Oba už zažili lepší časy, agent i stůl.
Vysvětluji, co potřebuji a vytahuji kopii s nápisem originál z maďarské celnice. Hrozně se mi omlouvá, kajak tu ještě neměl, musí překopat celý dokument v počítači. U toho mi vysvětluje, kde se mám zastavit, až budu opouštět Srbsko. Raději si to zapíšu, už teď si to nepamatuji. Kdyby byl problém, dává mi na sebe kontakt, mám se prý když tak ozvat. Do toho se ptá na podobné otázky jako Maďaři,
i když má vše v origo-kopii.
S vyplněným papírem se vracíme k okénku, proti nám jde evidentně kapitán, kterého jsem již potkal u agenta. Někde prý nastal problém a agent jde vše řešit. Postávám s trojicí mužů a koukáme skrz prosklené okénko, jak se prohrabávají lodní dokumentací velké lodě. Ptám se co se děje. „Nechceme dát úplatek, tak v papírech hledají problém.“ Tohle bude na dlouho. Chvíli povídám s námořníky, koluje má placatka, do které už byla dolitá borovička. Nakonec se opírám vsedě o zeď a vytahuji
knížku. Hodina a půl pryč, kontroluji hodinky, mám ujet ještě osm kilometrů a venku se začíná šeřit.
Konečně dostávám zpět pas a papír navíc, mám si ho prý schovat k tomu maďarskému. Bez něho mě nepustí s kajakem ze země. Trvalo to jen necelé dvě hodiny. Agent ještě kontroluje, zda mám všechno. Ptá se, jestli jsem jim něco dával. Kroutím hlavou, žádný bakšiš, asi jsem raritka…
Ještě se zastavuji v nonstopu pro pivo. Opět procedura, kam jedu, odkud a jak… Všichni se na mě uznale dívají a poplácají mě po ramenou. Za celou dobu jsem si nesundal vestu a v ruce stále držím pádlo. Chci jedno pivo, dostávám čtyři, prodavač na mě spiklenecky mrkne. „Já si to naberu z proviantu nějaké nákladní lodě…“ a odcházím mírně zmatený. Trochu jiný svět.