🌃 30. Května 🌃
Ráno připravuji vše k odjezdu, na oběd mám jít se známým mé mamky, který žije již tři roky v Budapešti. Cesta ho zajímá a fandí mi, tak proč ne… 😊 Ještě dokoupit pár suvenýrů, dopisuji a upravuji dny i fotky. Oběd se kvapem blíží a já vybíhám z bytu hostitelů. Potřebuji sehnat krabici na poštu. To jsem nevěděl, do čeho jdu.
Stojan s dotykovou obrazovkou je v maďarštině, přepnout na angličtinu se nedá. U prvního okénka mě odkazují na paní na druhé straně místnosti, ona prý anglicky mluví. Mluví, ale… „Krabice mají v jiném vchodu budovy,“ pochopil jsem spíš z posunků. Načež vysvětluje, jak se tam dostat, říká: „Doprava a doprava.“ Ukazuje však doleva a doleva. Vědom si ženské predispozice plést si strany, vydávám se kam ukazuje, a děj se vůle boží.
Trefil jsem to, před vchodem mě doslova předbíhá stařenka o holi, div mě nesrazí ze schodů. Trochu pochybuji, jestli tohle není boční vchod do Kauflandu s utajenými slevami… Ne je to balíkovna, ale tohle jsem ještě neviděl. Půlka lidí naprosto nekoordinovaně pobíhá po skladu, převážně s prázdnýma rukama a jen přeskládává zásilky mezi policemi, jeden člověk datluje do PC, dva mu radí přes rameno. V pozadí svačí tlouštík, přetékající z koženkové otočné židle, klobásu, až mu teče omastek po bradě, zajídá jí bochníkem chleba a u toho přehrabuje dopisy, kde nechává mastné otisky prstů. Sekuriťák bedlivě hlídá obrazovku telefonu. No potěš koště, docela spěchám, nervózně kontroluji hodinky. Než se na mě dostane řada trvá to skoro dvacet minut. A to byla otevřená dvě okénka. Dostávám krabici, platím 300Ft (19Kč) a spěchám na oběd.
Povídáme vykládáme, oběd je skoro v nás. Nevyzvídá pouze ekonom, ale i já. Jestli mi do Budapešti dorazí náhradní díly a samolepky, hrníčky jsem už přesměroval na jiné místo v Čechách, pokusí se mi je poslat na ambasádu do Bělehradu. Také radí, jak kajak dostat zpět, ideálně lodní dopravou, slibuje kontakt na člověka v Istanbulu. 😊 Loučíme se a já dostávám další sponzorský dar. Abych citoval: „Děláš to, co jsme my vždycky v mládí chtěli, ale neměli na to odvahu nebo čas.“ Koktavě děkuji, nečekal jsem to.
Jsou skoro tři odpoledne, propočítávám časový harmonogram. Než se dostanu na byt, následně do loděnice, zabalím kajak a dostanu kajak na vodu, budu mít tak dvě hodiny, než se setmí. Po dotazu, zda můžu zůstat ještě jednu noc, dostávám souhlas jak v loděnici, tak i u hostitelů.
Jde se ještě nakupovat, přece jen si užiji ještě jednou trhy a hlavně potřebuji sehnat suchý zip! Dostávám s sebou překladatele.
Vše se daří a já svého průvodce a překladatele zvu na pivo.
Večer vyrážím s jeho rodičemi do města, očekávám klidnou procházku, možná večeři a pak ještě pracovat. Ach jak já se mýlím. Ukazují mi sochu Colomba i další z Kolodkových děl. Také nacházíme boty na břehu Dunaje! Fotím boty, hostitelé fotí mě, nevím o tom.
Pak teprve něco zažiju, jsem odveden do Královy ulice. Velmi podobná ostravské Stodolní, jen více decentní a příjemně barevnější. Skrz pootevřené dveře vidím polonahou dívku tančící na stole, ale dveře se zavřely a opět je ulice přístupná rodinám s dětmi. Necháme se usadit v jednom z místních barů, popíjíme, povídáme a já si prohlížím procházející lidi. Míchá se tu staré s mladým, místní s cizinci. Paní , jež má kyslíkové brýle a za sebou na kolečkách táhne kyslíkovou lahev, proti ní jde odvážně oblečená adolescentka…
Kličky v zámku od bytu chrastí až kolem půl jedné ráno. Co jsem nestihl dnes, musím dohnat zítra dopoledne, loděnice stejně dřív než v poledne neotevírá.