Z Olomouce do Istanbulu #18

👣 29. Května 2. část 👣

Proč si nevybrat na procházku déšť a vítr. Podle radaru má pršet asi hodinu, nakonec pršelo skoro tři. Hannah mě vybavil skvělou bundou i kalhotami, tam jsem to pošéfoval skvěle. Měl jsem si ale vzít i něco jiného, než sandály.
Za jeden večer jsem toho zažil spoustu. Budapešť je nádherné pulzující město, žijící převážně na ulicích. Potkávám desítky místních, stánky jsou na každém roku a k mému údivu i poštovní schránky a telefonní budky. Mosazné a měděné sochy zapadají mezi hemžící se mravence, jako jediné stojící mementa v pulzujícím světě dnešního shonu.
Hledám památní sestávající z kovových bot na nábřeží Dunaje, připomínající obludné nacistické běsnění na přelomu 1944-45, popravili zde téměř 3500 židů z budapešťského gheta. Nakázali jim se vyzout, aby boty mohli dále použít a následně je zastřelili. Rozbouřené vody Dunaje odnesly těla neznámo kam. Probloudil jsem se městem, jsou to přesně tři roky, kdy se zde potopil parník Mořská víla za necelých sedm vteřin a do hlubin vzal i několik desítek Korejců. Na památníku jsou čerstvé věnce a svíčky dusí déšť….

Míjím parlament, procházím se kolem. Je to nádherná bělostná budova, inspirovaná Westminsterským palácem v Londýně, kde taktéž zasedá parlament. Tato stavba se mi však líbí víc. Bohužel Maďarům nikdo neřekl, že budova nedělá demokracii. Jsem opět ve státě, kde je vyhlášen válečný stav. Zde však pouze z důvodu, aby prezident Orbán mohl rychleji rozhodovat a prosazovat své zákony.
Naproti parlamentu nalézám ubohou demonstraci čítající necelé dvě desítky lidí s transparenty, před kterými falešně zpívá starší muž v maďarském kroji. Vše z dálky pozoruje několik policistů…

Již z dálky slyším koncert a tak se nechávám přilákat na Vítězné náměstí. Spousty stánků a pódium. Hudba je docela chytlavá. Zpěvačka v rozepnutém bílém saku, pod kterým má pouze podprsenku, předvádí taneční taneční kreace, za které by se nemusel stydět Michael Jackson. Hudba je zajímavá, ačkoliv nerozumím ani slovo, a tak za chvíli kývám i já hlavou do rytmu.

Rockový koncert velmi záhy vystřídá kostel. Je neděle a já si s úsměvem uvědomuji, že je dnes mše. Opatrně vstupuji svatým portálem. Možná jen díky dešti zde pouze doutnám. Ani tentokrát církev nezklamala. Před oltářem stojí Ind a lapá dav tvrdou angličtinou: „My dear brothers and sisters…!“ Sedím v poslední lavici a poslouchám jej dobrých patnáct minut, kdy mluví o uspěchané době, že se nerozhlížíme kolem sebe a zapomínáme na své přátele (a boha) z důvodu uspěchané digitální doby. Má v tom pravdu, ale jakmile začal přirovnávat k příběhům z bible, ztratil mou pozornost….
Za večer nachodím více, než za poslední dva týdny a proto dávám atrofovaným, zakrnělým a zkráceným svalům dnes zabrat. Drápu se na místní zalesněný kopec. Budapešť je ve spoustě věcech podobná Praze. Oni mají hrad, my máme hrad. Oni mají Gelert-hégy, my máme Petřín, Dunaj- Vltava, lázně – no ty sice nemáme, ale určitě je nějaké místo, které v Praze neznám, ale pokud někdo z Vás ano, tak prosím nahoďte!

Jak se tak škrábu Gelert-hégy vzhůru k vyhlídkám, jež na mě místy nečekaně vykouknou, na potemňující se Budapešť, v níž se rozžínají světla, poprvé si pořádně uvědomuji, že jsem tu sám. V absolutně cizím městě i státu, a ještě přes měsíc to tak bude. Je mi z toho trochu smutno a začne se i trochu stýskat. Zatracené ženské! Kvůli nim se cestovalo, hádalo i válčilo, vzpomeňme si jen na Helenu Trojskou! Po partnerce se mi sice stále stýská (neviděli jsme se již několik měsíců), ale hned je mi o něco líp. Noční Budapešť je nádherná. Dokázal bych se jejími panoramaty kochat hodiny. Potkávám zde dva Italské studenty, chvilku klábosíme a já šlapu dál…

Tak ještě hurá na Budínský hrad. Trochu ulevím ušlapaným nožičkám, nahoru vede eskalátor a soustava výtahů. Doporučuji sem přijít v noci, otevřeno je do půlnoci, téměř nikdo zde není a vy můžete sami bloudit po cimbuří i nádvořích. Kochám se opět městem, kterému svítí tepny pouličních žlutých lamp. Když tu náhle dva Italové! Francesco a Leonardo, jak záhy zjišťuji. Sedáme na piedestal velké sochy lva a boucháme šampaňské, špunt zasviští vzduchem a mizí za zábradlím. Chvíli čekáme, zda se neozve výkřik a nadávky. Nic, jen ticho narušované šeptáním bublinek.
Pomalu se již vracím, velmi mě pobaví malé sošky na zábradlí od slavného ukrajinského umělce Kolodky. Jsou rozfrcané po celém městě a je docela zábava je hledat. Však si zjistěte víc. Já vám prozradím jen tank naproti parlamentu. Ten je nový, kvůli válce…
Do postele jsem se vrátil až za hluboké noci a uťapaný téměř okamžitě usnul.