🔧 29. května 1.část 🔧
Včerejší hodování přináší nahnilé ovoce už nad ránem. Dva týdny jsem pořádně nejedl a teď jsem se napral mastným bůčkem a zapil jej nefiltrovaným pivem. Probouzí mě žaludeční křeče, jako by mi do žaludku a střev někdo bodal ledovým nožem. Pálenka to vše jen umocňuje. U snídaně potkávám celou hostitelskou rodinu. Žádám, ať na mě mluví pomalu a v malých písmenkách, je mi zle jak psovi. Kajak za mně však nikdo neopraví, asi dvě vteřiny si hraju s myšlenkou ,že když jsem dojel s netěsnícími komorami až sem… Zavrhuji to, prostě musím. Jak by řekl stařík: večer šuhaj, ráno šuhaj!
Půjčuji si pistoli na silikon a vyrážím. Již předem píši, že budu mít zpoždění 15 minut, nakonec je to skoro 25. Omlouvám se a vysvětluji, že je to na mě moc velké město. Majitelka loděnice jen mávne rukou, říká mi, že uvnitř je někdo, kdo mluví anglicky a má klíče, s tím odbíhá.
Za pomoci kluků z posilovny vynášíme kajak ven. Pár minut na něj zírám, netuším kde začít. V hlavě mám myšlenky jen na postel, ledový obklad na čelo a záchod. Odmontovávám sedačku a pak už to jde všechno víceméně samospádem. Vytírám kajak, doslova se do něj zanořuji celý a hle, za tři hodiny je dílo hotové!
Technické okénko, aneb Poučení pro podobné kutily podobné mně, Patovi s Matem či Kutilovi Timovi:
Když pracujete se silikonem, doporučuji oblečení na odrovnání, takže jsem za chvíli pobíhal po prázdné loděnici jen v trenýrkách. Rada číslo dvě, použijte rukavice, stejně jako z oblečení silikon z rukou také nedostanete! Ruce mám tedy bílé a flekaté jak dva dalmatiny.
Chvilku si odpočinu, asi tři hodiny by měly stačit a hurá do víru velkoměsta…