🐴 27. května 🐴
Ráno mě probouzí dusot kopyt. Usnul jsem na koňské pastvině a mou zakuklenou verzi si prohlíží asi šest koní s hříbětem. Vysoukám se ze svého závitku, stále pozorně sledován svými buditeli. Ohřeju si čaj ze včerejška, oběd mě čeká v Budapešti. Už se moc těším. Kolem pláže projíždí dvě lodě v rychlém sledu, mají trup dva metry nad vodou a jsou suverénně nejrychlejší, co jsem zde viděl. Třeba se jimi někdy svezu.
Filip, maďarský kamarád, mi domluvil dokonce i ustájení kajaku v místní loděnici. Bohužel se s ním nesetkám, má zkoušky 200 km daleko. Musím se jen dvě hodiny předem ozvat loděnici. To pro mě není problém,odhadnout vzdálenost mám v malíku. Problémem je opět protivítr, zavolám tak za hodinu. 30 kilometrů by měla být odpočinková trasa, opak je pravdou. Doprava houstne, vítr sílí.
Z dálky vidím most se dvěmi nosníky, ze kterého se táhnou ocelová lana. Výletní parníky tu jezdí častěji, než autobusy do Týna nad Vltavou. Kontroluji hodiny, volám. Počítají se mnou. Míjím násypníkové podavače, zasahující hluboko do řeky. Z neustálého kroucení hlavou a rozhlížení se mě bolí za krkem, už ráno byl nějaký zatuhlý, teď už to začíná vystřelovat i do lopatky. Je to dost nepříjemné. V jediné pozici, kdy to nebolí, si připadám jak panáček na klíček a u toho mi zní v mozku: „Nemůžu otočit hlavou.“ „A celej se otočit můžeš?“ Na kajaku bez kormidla docela prd platné. Do aplikace se neustále koukat nemůžu, přemýšlím o zpětném zrcátku…
Náhradní díly by měly na opravu dorazit do Pešti, takže by se mi mohlo jet i lépe…
Sleduji hodiny a už si ani neprohlížím okolí, mám zpoždění. Pod mostem Árpád híd se řeka opět dělí, překvapují mě skoro metr a půl vysoké vlny, řeka opět teče. Provoz neustává, už jen dva kilometry do přístaviště.
Vytahuji kajak na molo a nikdo z loděnice mi nebere telefon, ani osazenstvo loděnice se netváří, že by o mně vědělo. Přesto mi pomáhají i kajakářští pulci vynést vše na vykamenovaný břeh. Konečně mi dorazí i překladatel. Nejprve kajak chtějí nechat venku, bouřím se, nakonec jej strčíme do tělocvičny, loděnice je plná. Suším zbytek věcí a čekám, až se mi vrátí překladatel a můj momentální domácí.
Rodiče mého kamaráda Filipa a překladatele (bratra) jsou ke mně více než vstřícní. Snažím se něco napsat, ale jsem unavený a už se mi pletou i dny dohromady. Těším se na postel. Tu mi sice prvně zabral obrovský kocour, ale nakonec ulehám i já a jdu spát.