🌅 21. Května 🌅
Ráno je většina věcí polepená pískem. Snažím se ho setřít, ale jen to zhorším. I stan je plný písku jak jsem do něj vlezl mokrý deštěm. Kryt kokpitu se odkryl větrem, je to jen šusťákový přehoz s gumou okolo, vše pod ním je mokré, obaly na stan, batoh, oblečení na kajak… Čekám až vyschne stan a dopisuji pár dní.
Už mám téměř vše připravené na sbalení, skládám jen stan, když je tu hlahol. Zpoza mostního pilíře nikoho nevidím, ale blíží se to. Jako by jel raft plný Slováků. Nakonec přistane nafukovací kánoe, stará baraka. Vyskočili z ní z dva psi a hned přeběhli můj poskládaný stan připravený ke smotání. Bylo to jako by vystoupila školka. Dva dospělí obhlíželi můj kajak a psi očichávali zbytek, nestíhal jsem je usměrňovat. Jakmile jsme se domluvili, já znovu oklepal stan a pár dalších věcí od písku. Nakonec tylo to pro mě zajímavé, další informace o Dunaji. Vyrážím dvacet minut po nich, prý mi udělají po cestě ještě občerstvovací stanici.
Asi po třech kilometrech vidím jejich vytaženou loď, přivazuji kajak a vydávám se vyšlapanou pěšinou k hospůdce, o které mi vyprávěli. Zvou mě na dvě piva, jsem tak vyprahlý, že mizí ve mně nečekanou rychlostí. Opět se ptám na soutok, upřímně z něj mám trochu vítr.
Při návratu do lodě mi uklouzne noha na prudkém rozbahněném břehu a zajíždím do vody. Právě jsem dokouřil, utopil jsem svou elektronickou cigaretu, stejně jsem chtěl přestat…
Těsně před děvínským hradem, jež se tyčí několik desítek metrů nad námi, nás dojíždí padleboard. (Tady je vidět, jak moc se na soutok těším.) Chytám se jeho, taky najíždí na Dunaj a zná to tu. Povídáme, prý plním jeho sen.
Před námi projíždí neuvěřitelně dlouhý parník. Takový jsem ještě neviděl a já čekám, kdy se stočí mým směrem. Až po chvíli si uvědomuji, že jsme na soutoku. O něco blíž vidím, jak voda v Dunaji uhání. Mám jet za padleboardistou, zná to tu. Pozdě si uvědomuji kam mě zatáhl. Chce do Dunaje najet podél břehu. Je to místo, kde se dělají nepředvídatelné víry, či tam voda tam vyvěrá ode dna. Nebo oboje najednou. Jemu to nic nedělá, je na široké pěnové matraci, se mnou to hází ze strany na stranu a jen tak tak vše vyrovnávám. Vedle mě se otevírá vír a já hrábnu téměř do prázdna, letmým pohledem se podívám proč a koukám do téměř metrové spirálovité díry. O pár metrů dál mi zase špici odhodí vyvěrající voda směrem ke břehu. Tento sled se opakuje několikrát, už jsem skoro na Dunaji, když se otevírá vír přímo pode mnou a já doslova pádluji do kopce. V takové chvíli se mi vybavuje film Piráti z Karibiku tři.
Na Dunaji si mírně oddechnu, voda uhání a já sleduji, jak rychle se kolem míhá břeh. Bylo to však předčasné. Další peřeje, další víry. Pod vodou jsou malé hráze směřující proud do plavební cesty. Není jasné odkud vlny jdou, třískají se mezi sebou a se mnou to hází. Nakonec usoudím, že to pro mě bude na kraji plavební trasy nejbezpečnější, když mě míjí super moderní parník katamarán. Vlny mají kolem metru a půl. Hodně jsem slyšel, hodně jsem četl, ale na takové hození do hluboké vody jsem připravený nebyl. Mám trochu strach mísící se s adrenalinem. První vlna je zde, špice se zhoupne vzhůru. Sedím na vrcholu vlny a už se řítím dolů, kajak se zaboří do další vlny a voda došplíchne až ke mně, celé se to ještě jednou opakuje.
Strach, který jsem měl už od soutoku netrvá dlouho, brzy si to začínám užívat. Rychle si zvykám na velkou řeku a sleduji její hlavní proud i dopravu.
Bratislava je pro mě jak z rychlíku. Jsem na okraji, paneláky na jedné straně, park na druhé a už se to mění, míjím zářivě bílý bratislavský hrad a podjíždím pod obrovským mostem, na kterém se usadilo ufo. Následují ukotvené lodě, kancelářské budovy, kavárny, dálniční most a jsem pryč. Netrvalo to ani půl hodiny.
Za Bratislavou se proud rozmělňuje a já musím víc hrábnout, dneska chci spát v Čunovo. Dokonce jsem volal do kempu. Čeká mě elektřina, horká sprcha a keramický záchod… Nedá mi to, slunce zapadá a já se nacházím v doslova zlaté hodince. Je to krása. Spíš se kochám než cokoliv jiného.
Kontroluji mapu, jsem zde, Čunovo, uvažuji, kde vytáhnout loď a přistávám u mola Jachtklubu. Musím loď rychle vytáhnout, zastavil jsem v kotvišti cyklotrajektu a ten mi dýchá na záda. Obsluha, dva mladí kluci mi se žlutou jehlou, jak jí nazvali kluci z baraky, pomáhají do svahu. Pokládáme ji na anglický trávník. Už tu vše balí, ale dostávám ještě kofolu. Kemp je asi 400 metrů po asfaltu. Strašně se mi tam nechce táhnout kajak. Byl jsem se tam podívat a vrátil jsem se zpět k Yachter Modrá kavárna. Tak se místo, kde jsem přistál, jmenuje. Nabídli mi postavit si stan zde.
Zapovídal jsem se s majitelem, který mi čepuje piva. Milovník Portugalska, jako rebel nešel do Santiága, ale z něj. Když vycházíme z restaurace, je už skoro tma a já se zmíním, že musím postavit stan. „A chce se ti stavět stan?“ podívám se na oblohu, pršet by nemělo, pod širákem taky bude pěkně. „No, že můžeš spát na gauči tady vevnitř a vede mě ke kontejneru s okny. Jsem nadšený, čtyřicet kilometrů a mám vše, co bych si mohl přát a ještě o trochu víc. Můžu zde zůstat do pondělka a užít si svůj odpočinkový den…