🌬️ 19. Května 🌬️
Jez u kterého jsem spal hučel krásně celou noc, jako by mě chtěl uchlácholit před raním přenosem. Jakmile jsem nasedl do kajaku, opřel se do mě protivítr. Nebyla to sranda, na půlmetrových vlnách se dělaly bílé čepičky, do kterých se mi zařezávala špice kajaku. Bojoval jsem s větrem celé dopoledne a část odpoledne. 🌬️
Konečně jsem se dostal k poslednímu jezu, podle mapy spíš kamennému přehrazení. Říkal jsem si, že pokud nepůjde sjet, aspoň jej spustím, abych kajak nemusel vytahovat ven z vody. Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem zjistil, že jej celý přestavují. Půlka toku byla přehrazena a ve zbytku hučela voda mezi ocelovými traverzami. Na vrcholku se otáčel bagr. Přistál jsem u úpatí vysoké provizorní hráze a vystoupil, zabořil jsem se do bahna až po koleno. Vydrápal jsem se vzhůru a na bosých nohou měl jílovitou podrážku. Když jsem se vynořil na vrchol začal na mě bagrista poněkud agresivně mávat, ať zmizím. Rychle jsem přeskákal po kamenech a postavil se vedle dalšího dělníka. Když jsem řekl, že jedu do Istanbulu, málem mu spadla čelist.
Velmi úzkostlivě jsem sledoval bagr, jež najel do úrovně mého kajaku na hráz a začal přes něj přenášet asi tunové kameny. V hlavě jsem měl vizi, jak některý z kamenů spadne a můj kajak zmizí nenávratně pohřbený v bahně a pod nánosem vápence. Dělník nezahálel a už předal informaci o mé cestě i ostatním. Byli neuvěřitelně ochotní, ukázali mi kde kajak vytáhnout, tedy vytáhli mě i s ním až na břeh a následně mě k němu téměř nepustili. Jen jsem navázal kolečka a už byl v pohybu. Pádil po cestičce, byl přenášen přes betonové desky a už ho snášeli k vodě. Byli to chlapi ze Zubří! Ještě jednou jim takto chci poděkovat. Udělali jsme si fotku a hurá na další cestu.
Poslouchal jsem audioknihu a stále se pral s protivětrem. Pokusilo se mi zavolat několik přátel, ale v proudu vzduchu mě téměř neslyšeli a brzy to vzdali. Podél Moravy se začaly vyskytovat rybářské chatičky na vysokých nožičkách. Když se vítr mírně utišil, dostal jsem se podle mapy do nebezpečné peřeje. Musel jsem hledat, kde vůbec vylézt na břeh, povedlo se mi to u jedné chaloupky na kuřích nožkách. Stejně jsem se musel prodrat vysokou trávou, abych se podíval, co přede mnou vůbec hučí. Byl to suverénní jez. Sedl jsem si a prohlížel si jej dobrých patnáct minut. Na výšku asi tři metry, ve sklonu 30°, ale dole přecházel do horizontálu a dělal zpětnou vlnu. Věděl jsem, že s mým kajakem mám hned několik problémů. Na betonu bylo asi dvacet čísel vody, takže jsem se nemohl pořádně odpíchnout pádlem. Proud byl natolik silný, že kdybych se žlutou bestii pokusil spustit, stoprocentně by mi podtrhl nohy. Ale to co mi dělalo největší starost bylo, že v jednu chvíli se mi kajak bude opírat o jez pouze špicemi. Nebudu mít rovnováhu a přetížený kajak se dost prohne… Sledoval jsem hučící vodu a vybíral nejlepší místo sjezdu. Kraje nepřipadaly v úvahu, na levé straně se sice sporadicky vyskytovaly kameny, seshora nebudou vidět a na jezu nebudu mít možnost kormidlovat, pravá strana zase házela velkou boční vlnu… Dostal jsem sms: „Buď opatrný.“ Usmál jsem se, to jsem přece vždy…
Když jsem věděl, že z toho už víc nevykoukám a odhadl nejlepší trasu, zavdal jsem si poprvé z placatky, kterou mi naplnili v Olomouci, utěsnil komory a sedl do kokpitu. Kousek se vrátil, abych získal dostatečnou rychlost a zapřel se nohama. Do každého ponoření pádla jsem dal dost síly, ale ne tolik, aby se mi kajak pootočil a směřoval jej kousek vpravo od středu. Čtyři metry před zlomem jsem zatáhl skeg (výsuvný kýl), tři metry a já věděl že už nezastavím, poslední ponoření pádla a už se špice vznášela ve vzduchu. Změnilo se těžiště a já zamířil dolů. Už tu byl zlom do vodorovna, tři vteřiny na obou špičkách. Naklonil jsem se doleva a až neúměrně silně jsem při snaze chytit rovnováhu praštil karbonovým pádlem do betonu jezu. Vlna mě ošplíchla až po ramena a byl jsem venku bez ztráty kytičky. 🌊 Čtyři údery srdce jsem se radoval a pak zkontroloval pádlo. Byl tam zub, ale drží! Odeslal jsem zprávu: „Jsem za!“ O chvíli později jsem přišel o signál…
Asi patnáct minut jsem bojoval se zaseknutým skegem… Blížím se k trojmezí. Soutok Dyje a Moravy, a hranice tří států Česka, Slovenska a Rakouska, měl jsem velkolepé představy s krásně upraveným okolím a když se zadaří, bude tam i stánek! Ve skutečnosti jsem ho téměř minul. Teda s výletem na Kokořín se to vůbec nedá srovnávat!
Na obou březích byly domečky, jen na té rakouském visely rybářské sítě, ve větru připomínaly obrovské pavučiny. Na slovenském se to hemžilo pruty, které trčely jako kopí připravené na útok jízdy…
Po mnoha letech jsem spatřil pár čápů černých. Poprvé jsem jen mlčky sledoval, podruhé se kochal, po osmé už to byl jen další černý pták. Volavek jsem si již téměř nevšímal, ale byli tu i bobři, nutrie a vydry. Usmíval jsem se a užíval si vodní safari.
Po několika hodinách jsem narazil na rybáře a mohl se ozvat, že jsem v pořádku. Ani jsem se nenadál a už jsem zastavoval u pískovny. 20:30 a 41 km v rukou proti větru. Vytáhl jsem kajak a vyrazil do města najít wifi. Město Dürnkrut bylo vylidněné, přemýšlel jsem o zombie apokalypse.🧟♂️ Až u hospůdky seděli kmeti. Koupil jsem si asi nejdražší pivo 4 eura 20 centů, chtěl jsem ho původně vypít na ex, ale za tu cenu jsem se posadil a se zábranami ho po douškách ucucával. 🍺 Tak zkusím benzinku pro rychlé jídlo, hrozně se mi nechtělo vařit. Další překvapení – nejen, že byly stojany samoobslužné, ale i vnitřek byl na podobný způsob. Otevřená lednička s kasičkou však obsahovala pouze víno a na to jsem zrovna chuť neměl.
Vrátil jsem se na pískovnu, vytáhl jen spacák a karimatku. Dneska budu mít strop z hvězd.🌌