Z Olomouce do Istanbulu # 6

🏕️ 18. května 🏕️

Probouzím se v perníkové chaloupce, nikam se mi nechce. V noci mi zatuhla záda a já je mažu ibalginovým gelem. Před třemi týdny jsem si uhnal krysu huso, teda husu kryso a tohle není asi úplně ideální rehabilitace. Při vzpomínce na Cimrmana mi cukne koutek. Jeníček s Mařenkou dneska měli štěstí, že bloudili lesem, myslím že jsem únavou dost chrápal.
Tahám kajak k řece, asi pět set metrů. Míjím několik pomníčků, poslední z roku 2020. Při pohledu na válec pod jezem jen kroutím hlavou. Jez Vnorovy je zabiják na první pohled. Břehy jsou vysoké asi dvanáct metrů a prudké jak křivka obtížnosti získání hypotéky. Dotáhnu svou žlutou bestii až k soutoku Baťova kanálu a Staré Moravy, kde je břeh mírnější. Když se dívám vzhůru na suché dno kterým se táhne tenká nazelenalá stužka jsem rád, že jsem neměl možnost na ní přestoupit již včera.
Opláchnu kolečka, přičemž mi jedno skoro uplave, umístím Štefana na příď a hurá na vodu. Kličkuji mezi mělčinami a mířím k meandrům. Včera jsem dostal varování, pod vodou a přes tok leží kmeny stromů. Jsem zvědavý.
A je to tady, proplouvám první zatáčkou a připadám si jak Buriánovi chlapci v Cestě do pravěku. Vysoko nade mnou se tyčí pískovcové útesy, na jejichž vrcholu se nachází vzrostlé borovice a akáty. Jejich mrtvé a vybělené sestry a bratři. Voda pomalu proudí a kroutí se krajinou jak žížala ve smrtelné řeči. Nemám kam spěchat a kochám se, fotím. Je tu liduprázdno, jen na začátku jsem minul dva rybáře. Ticho narušuje jen bublání vody mezi trčícími větvemi a vítr v listí. S naivní nadějí vyhlížím na břehu bojujícího tyranosaura se stegosaurem, okolí vypadá, že se objeví hned za dalším zákrutem.
Nechce se mi vracet do civilizace, ale proud mě tam neúprosně unáší, stejně jako ke slovenským hranicím. Řeka se vyrovnala a už jsou tu mosty, hukot aut, vlaků a hemžení lidí. Myšlenka na proud, kterým jsem se nechal unášet v meandrech mizí, když mě v protisměru míjí veslař s doprovodným člunem. Za hodinu jsem u dalšího přehrazení řeky. Na molu poskakují juniorky pokládající závodní čtyřveslici na hladinu. Poslední je zrzka, od které obdržím úsměv.
S kajakem mi pomůže tatínek sledující mě z mola přetvořeného na zahrádku restaurace. Když mu odpovím, že pluji do Istanbulu, zve mě na pivo a panáka. Neodmítám, tatínek se jmenuje Lukáš, stejně jako jeho syn. Jakmile viděl, jak do mě pivo zahučelo, objednává druhé. Mezitím se ptám místních dědů, zda se dá po staré Moravě proplout Hodonínem. Rezolutně kroutí hlavou. Zapovídáme se dobíjím elektroniku, zhltnu dva párky v rohlíku, saláty nedělají, ačkoliv je mají v nabídce.
Staříci mi přejí šťastnou cestu, pronášejí věty stylem, že kdyby byli mladší, jedou se mnou a já za chvíli sedím na vodě. Adamov je 16 km, další jez, další přenášení, a je už šest večer. Ochlazuje se, proplouvám obrovskými mraky čerstvě se rodících komárů. Je jich tolik, že je musím občas prskat, naštěstí ještě nežerou. Na hladině se odrážejí červánky a já přijíždím k jezu Adamov. Rybář, u kterého přistávám, mi kazí náladu, jsem na slovenském břehu. Občerstvení značené na mapě zrušili loni.
Děkuji bohovi Hannah za stan, který stojí velmi rychle. Tady už komáři žerou tak, že jsem to ještě nezažil. To jim Slováci snad nedají nažrat, nebo je pro ně česká krev výjimečný raut?! Na jedno plácnutí zvládám rozmáčknout i tři jedince rodu Culicidae. Všechno naházím dovnitř a zalézt. Za hlavou mi hučí jez. Zavírají se mi víčka, ještě cinkne sms, jak mě vítá slovenský operátor a spát, datlovat budu ráno…