🏚️ 17.května 🏚️
Uvězněn mezi komorami
Ráno jsem o půl desáté připravený u kajaku na ostrůvku asi padesát metrů od plavební komory. Na druhém břehu jezdí traktor a ozývá se hlahol dělníků na stavbě nového rybího přechodu. Že by tu udělali něco pro vodáky, to né! Tak jako tak, u plavební komory se opakoval včerejšek, pusto, prázdno. Volám na povodí Moravy, ti mě odkazují na Baťův kanál a posílají mi telefon. „Otevřeno v květnu a září je jen pátek až neděle.“ Google opět zklamal…
Jen nevěřícně kroutím hlavou. Je jen jediný dokument, který to udává na zastaralých stránkách… Jez sjíždět nebudu, stačí mi pomníček, který u něho stojí. Přejíždím na druhý břeh, vytáhnu kajak. Traktor tu posekal vysokou trávu, jež tu byla včera skoro po prsa.
Táhnu kajak staveništěm, bodrý chlapík s panděrem a v montérkách se ptá, kam jedu. „Istanbul“ odpovídám. Chlapík si přehodí dvě termosky do druhé ruky a houkne na ostatní, „Chlapi, slyšíte to? Ten kluk jede do Istanbulu na tomhle!“ Jeden z dělníků mi pomáhá s kajakem přes ocelové pruty, je překvapený jeho váhou. Na břehu se bořím do bahna po kolena.
Míjí mě hausbót a na něm rozjařená pánská osádka. Na poznámku o zavřené komoře kontrují dálkovým ovládáním. Jo taky by se mi hodilo, ale to nedostane každý. Je to otázka několika školení a podpisů lejster. Vím to z povodí Moravy, kde mě varují před sjezdy jezů, je to příliš nebezpečné.
Připlouvám k další plavební komoře. Srdce mi zaplesalo, stojí tam dva chlápci. Velmi rychle mé nadšení opadá, komoru opravují. Nad jezem vytahuji kajak na břeh v úhlu pětačtyřicet stupňů a přenáším pomocí koleček asi 400m, přes most do malého přístaviště.
Komora ve Veselí nad Moravou je obšancovaná tabulemi zákazu vstupu na soukromý pozemek. Na břehu stojí telefonující muž a vzhledem k tomu, že tu jsou kanceláře Povodí, mohl by mi pomoct. Být věřící, modlím se. Muž zaklapl telefon. Pouští mě skrz, mám prý štěstí, za dvě minuty jim končí šichta. Jsem za čtyři roky teprve třetí seakayak, který tudy projíždí.
Těsně za plavební komorou se rozpršelo. Vytahuji bundu, kterou jsem dostal od HG sportu. Je mi dobře, jsem v teple a voda ke mně nemůže. Občas se zablýskne. V tomto nečase se dostávám k poslední plavební komoře. Je jiná než předchozí. Veselá, s krásným domečkem z červených cihel, občerstvením a zábavnou, kouzelnou procházkou pro děti. Pustili by mě, ale prý je to hloupost, mám se vydat bočním kanálem a ten mě dovede přímo k jezu, kde opustím „Baťák“ a můžu rovnou do Staré Moravy. Tím se vyhnu zbývajícím komorám. Natočí mi pivo, dostanu jedno v plechovce a dvě tatranky,„ na horší časy“. Úsměv na rozloučenou, poplácání po rameni a peníze jsou odmítnuty.
Přetahuji kajak přes stavidlo a za pár minut se přede mnou objevuje velká trubka. Jen zakroutím hlavou, zamumlám si něco o tom, jestli tohle mám zapotřebí a pustím se skrz ní. Už vím, jak je rybičce spláchnuté do hajzlu…
Vytahuji kajak do snad nejprudšího svahu. Bolí mě záda a nadávám si, rozhlížím se, kde dneska spát. Neuvěřitelné. Nacházím doslova perníkovou chaloupku. Je tu matrace, židle a komoda. Tady by se dalo strávit i pár dní. Je sedm, mám za sebou pouhých šestnáct kilometrů, ale urvaný jsem, jako bych se přetahoval se stádem býků, vyhráli a pak mě zadupali. Vařím pod poličkou s flakonky se zkříženými hnáty a spím pod pytlíky s popisky muří nožky, bleší vajíčka, netopýří chloupky a žabí hlen. Usínám a ještě nejsem ani pořádně zalezlý ve spacáku.