Z Olomouce do Istanbulu #4

🐺 16. května 🐺

Ráno vstávám opět brzo, potřebuji ještě dopsat spoustu věcí. Pomalu si vzpomínám a získávám grif, jak se rychle zabalit. O půl deváté se otevírají komory a já budu mít jen čtyři hodiny na jejich projetí. Chci být u ní jakmile se poprvé otevře. Už pár dní svou rutinu.
Jen z hecu jsem před cestou napsal Angry Beards, že by se mi hodil na cestu jejich Antistick, ať se mi nezapaří koule a zadek. Vlk by se mi do kajaku už vážně nevlezl. Překvapili, byli nadšení! Hrozně se jim takový nápad líbil. Začínám přemýšlet, kdo je větší blázen, ale asi to budu v každém okamžiku já. Každopádně mi poslali nejen gel a deodorand proti kulohryzu, ale i šampony. Jako typický český muž jsem doteď fungoval ve sprše pouze se sprcháčem… A lůj z jelenů! Asi začínám chápat, proč je holky na základce jedly… Ale pro mě teď každé ráno je důležité po vyčištění zubů si napatlat do vousů výživu do vousů. Už jen z toho důvodu, že začínám smrdět sám sobě. Při praxi na LDN jsme si mazali pod nos kávový logr, tohle voní lépe.
Slunko už začíná pálit a to je teprve devět! Pluji ve stínu vzrostlých stromů. Čtyři kilometry mám za sebou za půlhodinku. Sedím na sluníčku před zavřenou komorou a beznadějně volám. Nikde nikdo. Zkontroluji znovu jízdní řád plavebních komor. Ukazuje mi to otevřeno. Nedá mi to abych se nepodíval i na jiné stránky. Pondělí – zavřeno. Ukazují to všechny ostatní prameny. Tohle není dobré. Objel jsem ještě ostrůvek před jezem i z druhé strany a obhlédl jsem, kde se dá kajak vytáhnout.
Prohlédl jsem si jez, s takhle zatíženým kajakem a bez kormidla si to netroufnu. Ještě kontroluji mapy. Dneska mám asi povinně odpočinkový den. Zítra jsou plavební komory otevřeny jen na čtyři hodiny, musím se dostat co nejdál a bude pršet…
Než se vydám do civilizace, musím se okoupat. Trochu štítivě hledím na stojící vodu, do které jsem před chvílí shodil smrdutého vyschlého kapra, co mi zapáchal pod místem, kde chci spát. Vzpomněl jsem si na rodinku, která odešla z restaurace, když byli ode mne po větru…
I tady mě překvapil šampón od naštvaných vousů. Dá se smýt i ve studené vodě!
Přelezu pět zákazů vstupu na stavidlo pro nebezpečí utonutí a zamířím do nejbližší vesnice s obchodem. Myslím, že jí mám prochozenou křížem krážem, než jsem obchod našel. Co neměli tam, měl Vietnamec naproti. Vedro bylo neúprosné, a tak jsem vyhledal i místní nálevnu. Při výhledu chutě rezavého moku a dobití elektroniky jsem vešel na zahrádku. Dnešek je jak po vymření, ani tady nikdo nebyl. Podle Googlu měli mít otevřeno už od jedenácti. Počkal jsem, bylo půl druhé, když se objevila servírka, překvapená mou přítomností.
Sedám do gauče a čekám na desítku Radegast. Pomalu se zvedají procenta nabití digitálních zařízení. Dopisuji deníče a objednávám si utopence. Pomalu se začínají trousit místní dědové. Jsou tři odpoledne a servírka automaticky nosí ke každému pivu panáka. Dívám se na to se zvednutým obočím, tady pijí jinou ligu. Přes sluchátka občas zaslechnu téma jejich bouřlivé diskuze. Fotbal, politika, Ukrajina, fotbal, fotbal, politika, Rusko…
Kolem půl šesté už mířím zpět. Ještě se protáhnout, ušlapat trávu do pasu a postavit stan, dneska má celou noc pršet…