Z Olomouce do Istanbulu #3

🌊 15. května 🌊

Probouzím se brzo, věci jsou však ještě mokré. Co uschne, to balím. Je půl 11 a já konečně zavírám poslední kóji. Přichází tři chlapíci, jeden rudý jak rak. Jedou taky na seakayacích. Půjčuji jim kolečka… Rozdíl mezi expedicí a víkendovou vyjížďkou je na kajacích jasně patrný. Expediční je obtěžkaný vybavením a co se nevlezlo dovnitř, je rozvěšené na něm. Víkendový je čistý, jako když vyjede z linky…
Mají necky pro dva, váží o něco víc, než můj plně nabalený dopravní prostředek. Za půjčení koleček mi na oplátku pomohli s kajakem. Chvíli jsme si povídali na lodích. Dozvěděl jsem se spoustu důležitých informací o soutoku Moravy s Dunajem. Přirovnali to k nástupu do rozjetého vlaku. V hlavě jsem měl dvě představy. První byla hučící Dunaj, na který zírám ze stojaté Moravy. Druhá z Troškova filmu, „Nezastavujeme, máme zpoždění!“, nerad bych byl tou stojící babičkou na nástupišti.
Byl čas vyrazit. Rozjeli jsme se všichni stejně, ale za chvíli mi zmizeli za zatáčkou. Potkal jsem ještě jejich kajaky, když zastavili v hospůdce u řeky a já pokračoval dál. Má zastávka byla až u Baťova kanálu. Dneska se mi konečně jelo dobře i na stojaté vodě.
První plavební komora. Nahoře jsem projížděl okolo skupinky chlapů, zaslechnu, že dělají „řidičáky“ na loď. No potěš pánbůh. Tyhle matly mi pojedou v zádech? Převážně to vypadá na pupkaté manažery… Nedá mi to, musel jsem se zeptat, jak se bere mé plavidlo. Předtím než se otevřela vrata, dostal jsem vyčerpávající patnáctiminutovou přednášku o plachtách, motorech a proč se můj kajak bere jen jako volně plovoucí předmět. Říkal jsem si o to…
Otevírají se první vrata. V komoře se dozvídám o točeném pivu. Mají mé oblíbené… Rychlá zastávka a jdu na jedno točené a hranolky. Dostávám do ruky nějaký plastový placatý bazmek s číslem. Jakmile jsem si sedl, rozpípal se, ne rozječel se! Nesl jsem ho před sebou a lidé ustupovali, jako bych nesl tikající bombu.
Teď už jen stihnout co nejvíc komor do šesti večer. Svezl jsem se na vlnkách za malým motorovým člunem a kanál o šířce cca 4-5 metrů polykal kilometry i plavební komory. Potkávám čím dál víc ryb odpočívající na hladině a opalujících si bílá bříška. V tomhle vedru se jim nedivím. Celý den mám na uchu svou milou technickou podporu. Trochu mi připadá, že jede se mnou.
Kolem půl sedmé jsem se dozvěděl, že všude jsou vysoké břehy a není kam vylézt, vrátil jsem se tedy asi pět set metrů k něčemu, co vypadalo jako soutok dvou mrtvých ramen. Už jsem si navykl uvařit a následně zalézt do spacáku s pc a něco napsat.