💥 Pátek 13. května 2022 💥 – aneb vyrážím na cestu!
Probudil jsem se v loděnici Kanoistického klubu Olomouc a vše začínalo slibně. Jako absolutně nepověrčivá osoba jsem za sebe hodil po ránu tři špetky soli a zaklepal na dubové dřevo.
První ouvej, stále jsem nebyl schopný vše seskládat do kajaku. Věděl jsem, že to tak jako tak bude na hraně. Pořád však něco přebývalo.
Jako by nestačily všechny problémy, které jsem měl při převozu kajaku z Jižních Čech do Olomouce, ale o tom jindy.
Kompletně dobaleno a trvalo to jen o půl hodiny déle, než jsem předpokládal. Přišlo focení a nakonec slavnostní odnášení lodě na vodu. Pomáhal mi s tím místní vodácky správce. S čím jsem ale nepočítal bylo to, že mou loď neunese a upustil ji tak nešikovně, že zlomil destičku kormidla, kterou jsem si nechal na Temelíně speciálně vytisknout. Náhradní nemám. Volám do Jižních Čech co je za problém, a zda by mi kamarád Kája nevytisknul pro jistotu ještě dvě. Domlouváme se a snad mě dvě destičky stihnou v Budapešti.
500m a první přenos, už včera jsem si to obhlédl, a dělal si zálusk na ještěrku za plotem. Dneska přišel ten den. Věřím, že většina lidí je v jádru dobrých, tak proč to nezkusit. Jak se říká líná huba… a už se kajak vezl na ještěrce.
Voda neteče, mám hlavu plnou rozbitého kormidla, po roce na kajaku mi spíš připadá, že to jen tak plácá a kilometry neubývají. Podle smradu míjím čističku vod a to mi na radosti taky nepřidává. Stopovač mi nezaznamenává správně trasu a z nějakého důvodu se mi nenabila sluchátka.
Další přenos u Kožušan. Chvíli bloudím, hledám místo, kde by se dalo projet. Je nízký stav vody, na přechodu pro ryby, bych kajak rozpáral. V domečku u česel nikdo není. Přistávám nakonec na hraně vyschlého jezu, bylo pro mě velké překvapení, když jsem zjistil, že to je gumový polštář. Tak šup nahoru a opatrně s kajakem vážícím kolem 100kg zase dolu. Zpětně mě mrzí, že jsem to nenatočil, mohla to být docela vtipná podívaná.
Dole potkávám Martina z Olomoucké loděnice, lítá si na svém rychlostním kajaku a mě dochází, že Morava prostě nepoteče, jinak by po cestě nebyly rychlostní loděnice. Zasekává se skeg (výsuvná ploutev), pokaždé když jdu na vodu, musím jí vytáhnout ručně. Na chvilku vysvitlo sluníčko a já se okamžitě spálil.
Doplácel jsem se k dnešnímu poslednímu přenosu. Jsou čtyři odpoledne a já neujel ani půlku z dnešní trasy. Taky jsem vyrazil o půl jedné… Jsem u Bolelouckého jezu. Dvacet minut hledám místo kde přenesu kajak, na pravé straně to moc dobře nejde, na levé vidím dva motorkáře, snad mi pomůžou. Pomohli! Vytáhli jsme kajak až na úroveň vysokého jezu. Začínám z těch věčných přenosů být vyčerpaný. Tenhle je však nejhorší. Nakonec ale překonávám i ten.
Najednou se řeka mění, teče a já se začínám usmívat, tohle je ta cesta, o které jsem snil. Cesta odsýpá, krásné meandry a nikde nikdo. Až kousek před Kojetínem potkávám rybáře. „Ahoj, kam až jedeš?“ „Do Istanbulu.“ „Děláš si srandu?!“ „Ne.“ A s úsměvem na tváři odplouvám. Tihle dva mě však ještě zastihli na mostě, kde si na mě počkali. Chvíli jsme popovídali a já mám asi další dva sledující.
Vidím však už loděnici, kde dneska chci spát. Je však opuštěná, nikde nikdo, ale venku jsou zásuvky. Pro cestovatele mého typu je to jako narazit na zlatý důl. Nemusím vytahovat power banky a zítra ani nemusím rozkládat solár. Úprava fotek, telefonát s mojí milou…. Je 21:00. Přidal jsem popisky k prvním fotkám na Instagram ze starých cest a hurá do hajan je jedenáct. Mám za sebou první den a to hned pátek 13.